16. května 2018

Venkov - napsal Tomáš Pánek

Čekal jsem v zaplněném nadraží na vlak, který mě konečně odveze daleko od tohoto místa. Dýchání je každou sekundou těžší. Připadám v tomto místě uvězněn. Je to jako jedna velká klec.
Vlak konečně přijíždí, a než má někdo šanci vystoupit, už se rvu přes všechny a sedám si na první volné místo. Vlak se rozjede. Postupně víc a víc bytů, paneláků a jiných staveb mizí a já cítím jak se všechna moje tíha vypařuje. Celé tělo se mi uvolní a nadechnu se tak silně, jak nikdy předtím.

Za hodinu vystupuji na své zastávce. Celý svět nabral široké spectrum barev.
Ve měste bylo všechno šedé, bez života. Tady ale všechno žije.