Když naplnil drobky celou mísu, dlouho odpočíval. Schůdek pod oknem mu každý rok připadal o něco vyšší, ale tentokrát se ještě nahoru vydrápal. Času na to měl dost. V jeho životě už nebylo jiných rozptýlení. Zašlé okenice skřípaly, když je otevíral a prsty se chvěly, jak soustředěně sypal drobečky na parapet.
Do křesla pak dosedal namáhavě a s nekonečnou trpělivostí čekal, až je znovu spatří. Jenže to jaro, ani žádné další, vlaštovky nepřilétly. Hnízdo už navždy zůstalo prázdné.
