Poprvé v životě. A to jsem se ani nemusela stydět. Znáte tu hlášku? Stydím se tak, že se asi propadnu až do Západního Německa? No a já beze studu se propadla, a přímo do skvostu kulturního dědictví UNESCO městečka Bamberk.
Začalo to nevinnou otázkou spolustolovnice, zda nechci na výlet. Podmínka uskutečnění bylo minimálně dvanáct účastníků. Pokud se nenaplní stav, tak se nikam nejede. Přemýšlela jsem jen chvíli a řekla si, kdy když ne teď? Kde, když ne Bamberk? A tak jsem zašla do VIP clubu s otázkou, zda je ještě volno?
„Zatím je 11 účastníků, pokud bude dvanáct, pojedeme“ řekla ta informační žena a tím pádem zjistila, že jsem zachránila celý zájezd, neboť jsem v hodině dvanácté byla dvanáctou – a nebojím se říct – nejdůležitější – účastníci již výše zmiňovaného zájezdu.
„Tady mě máte, zapište si mě a můžeme v neděli vyrazit. Dvanáct účastníků zájezdu je připraveno poznat krásy a zákoutí německého skvostu.“
Než se den se dnem sešel a proběhlo několik procedur blížilo se nedělní ráno. Den předtím jsem ještě zcela nezodpovědně protančila celou noc a tudíž mé nohy odmítaly ráno vstanou jako za mlada. Spíše jsem vypadla z postele a tiše si nadávala, že jsem se opět a zase opomněla podívat do rodného listu na své rodné číslo, především to první dvojčíslí. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. A tak jsem odvážně polepila své nohy náplastí proti puchýřům, namalovala si nový obličej, nasadila svůj úsměv a s celou lehkostí svého bytí vyrazila na vydatnou snídaní. Poté vyfasovala balíček na cestu a šla zabalit do svého příručního zavazadla doklady a finanční hotovost, měkké tuzemské koruny a tvrdou evropskou měnu v celé výši 20-ti eur. Na toaletu to snad postačí. Jinak problémy budou mít Němci jinačí.
Vycházíme z rodného hotelu, když se k nám připojila milá dáma.
„Jedete taky na výlet“, optala jsem se.
„Taky, taky.“
„Tak děvčata, máte občanky a eura“ nic netuše pokládala jsem další maminkovské otázky.
„Na co eura?“ zeptala se mě nová paní Vilma.
„Na toaletu.“
„A proč bych měla používat na toaletu eura“ zeptala se mě nevinně ta dobrá žena.
„A jak chcete v Německu jinak platit?“
„Cože???? My jedeme do Německa?“ její zděšený výraz opravdu nebyl hraný.
„Pokud jedete s námi do Bamberku, tak jedeme do Německa“ začala jsem se smát.
„Panebože, a já myslela, že jedeme do Vamberku, ale oni to jen špatně vyslovují. No tak to já se musím vrátit. Eura mám samozřejmě na pokoji.“
Žena byla rychlá, a než dorazil mistr šofér i se svým minibusem a zdatným průvodcem, byli jsme v kompletu a celá čtrnácti členná parta mohla vyrazit.
Bamberk byl moc pěkný. Počasí kouzelné. Daly jsme si s novou paní nejen společné dvousedátko v autobuse, ale taky doporučenou specialitu – bamberskou plněnou cibuli a kouřové pivo. Moc dobré obojí. Někteří si nedali a o moc přišli. Mezi řeči jsme přišly nejen na to, že jsme ve stejném račím znamení, ale že už týden jsme sousedky a dělí nás od sebe jen tenká stěna.
„Mám pokoj vedle procedury. Bála jsem se, že mě to bude rušit, ale je to v pohodě. Jsem hned vedle parafínu.“
„Moment, vedle parafínu jsem já.“
„Jsem na 129.“
„Já na 130.“
Není ten kouzelný svět báječných náhod krásný?
Bamberk je pěkný a plný zajímavostí. Hned zkraje je socha velmi objemné ženy. Pohled na ní všechny přítomné dámy ukolébal v přesvědčení, že čas diet není až tak nutný a další báječný pohár se zmrzlinou není důvod v dalších lázeňských dnech odmítnout.
Došli jsme k vinotéce, kde jsme byli upozornění na zajímavou patentovanou láhev na kvalitní vína. Říká se jí „bock beutel“. Takže už umím první dva slovíčka – bock – kozel, beutel – sáček, pytel. Láhev by měla připomínat „kozlova varlata“ ze zadu, což mi hned zvedlo mou veselou náladu a rozvířilo neutuchající fantazii.
A jako by toho nebylo málo. Byl nám představen sloup, který kupodivu neroste do nebe, ale do země. To pro ochranu krční páteře, která by při pohledu vzhůru mohla utrpět. A tak místní génius zasadil sloup do země, přikryl zajímavým skleněným poklopem a zajistil si tím nesmrtelnost brouka bamberského. I po létech turisti stojí v kruhu a udiveně koukají na skleněnou desku a věří, že sloup směrem dolů tam opravdu je.
Také jsme prošli kolem desky plné ohnivých kruhů, která měla připomínat starodávné pálení čarodějnic. Pro jistotu jsem se na chvíli odmlčela, šla tiše po špičkách a maskovala se černými brýlemi, to aby mě nepoznali.
Zpáteční cesta proběhla v klidu. Všichni příjemně unavení pospávali a odvážlivci s cibuli a kouřovým pivem v bříšku hlídali své orgány, aby neprovedli nějakou společensky nevhodnou hloupost.
Auf wiedenseher, Bamberk. Neskrývala jsem dojetí. Loučíme se přátelský a děkujeme za přijetí.
