V zámeckém hotelovém pokoji číslo sedm sedí starší dáma v klobouku zdobeném květinami. V rukách, oblečených do krajkových rukaviček, drží odřenou knížku veršů. Kotníky má způsobně překřížené pod židlí a krémovou sukni pečlivě uhlazenou. V očích se jí zračí očekávání.Dnes je 20. května a svátek má Zbyšek. Její Zbyšek. Za chvíli přijde na jejich "poslední schůzku". Už po třicáté. Přestože se viděli tolikrát, jejich dostaveníčka Viole nikdy nezevšedněla. Vždy byla romantická, krásná a příliš krátká...
Hodiny na starožitném prádelníku odbíjí tři čtvrtě na dvě. Přijde dnes Zbyšek? Viola o něm nemá žádné zprávy. Vídají se jen jednou ročně. Ve stejný den, stejnou hodinu.
Celý rok bez jediného dopisu, telefonátu nebo snad SMS zprávy. Nemají na sebe telefonní číslo, neznají své adresy bydliště. Už 30 let jsou tyto informace tabu...
Viola odloží knihu, vezme ze stolku kabelku, vyndá rtěnku a zrcátko. Usměje se na svůj odraz a pečlivě obtáhne rty červenou barvou. Není to tak dlouho, kdy nosila jiný odstín – o poznání světlejší. Ale tenhle se mnohem více hodí k bílým vlasům. Kdyby si sundala klobouk, spatřili bychom umně spletený drdol se dvěma volnými pramínky, ráno pečlivě stočenými kulmou. Ještě horké je Viola vždy natáhne, aby jim dodala ležérnosti, a pak do drdolu přidá stříbrnou sponu od Zbyška. Má pak pocit, že je stále s ní.
Vždy se pečlivě obléká, ale tento den je sváteční. Těší se na něj přes tři sta šedesát dní v roce. Nikdy jí nezevšední ty ukradené chvilky ve Zbyškově náručí. Tak moc by si přála, aby i dnes dorazil. Viola se nedočkavě dívá na hodiny. Mohla by mu jít naproti, ale ještě nikdy to neudělala. Vždy čeká tady – v pokoji.
Změnilo se jen to, že dříve nedočkavě přecházela pokojem nebo hledala nejvíce vzrušující pozici na posteli. Kupovala si drahá negližé, aby je oblékla jen ten jediný den v roce. Později už si netroufala na tak přímou výzvu a začala sedávat tady v křesílku. Na jejím krajkovém prádle však věk nic nezměnil. Stále bylo pečlivě vybrané, slušivé, vkusné a přesto vzrušující. Vždy si oblékla podvazky. Děkujíc bohu za samodržící punčochy a to, že dnes už nemusí nosit podvazkový pás s těmi hroznými úchyty, co ji při sezení tlačily do stehen.
Na hodinách odbíjí celá. Zbyšek nepřišel. Nikdy nemívá zpoždění. Znamená to, že dnes nedorazí? Snad se mu něco nestalo? Kterékoliv jejich setkání mohlo být tím posledním. Viola by se ani nedozvěděla, že zemřel. Smutná daň střeženému soukromí. Jejich rodiny nemají o významném přátelství mezi nimi ani tušení. Domluvili se tak už dávno. Nechtějí nikomu ublížit, proto zůstali každý v rodině, kam patří. Dovolili si jen tento den. Den jejich seznámení. Den prvního tance, prvního polibku a Zbyškův svátek. Celý život sami sobě namlouvají, že tím nikomu neubližují, možná snad sami sobě.
Nezměnilo se to ani, když její dcery dospěly a Viola ovdověla. O těchto věcech se nikdy nebavili. Mluvili jen o knihách, filmech, výstavách, jídle a svých citech k sobě, četli si, tančili, milovali se. Těch pár vymezených hodin uteklo vždy mnohem rychleji než by si přáli…
Ozve se zaklepání. Po jejím „Dále,“ do místnosti vstoupí starší muž v obleku. Vlasy má pečlivě sčesané dozadu a v klopě mu voní kytička fialek.
„Violko!“ zvolá muž a rozpřáhne ruce.
Viola cítí, jak jí radost projede od nohou až do tváří, které zčervenaly, „Zbyšku!“ Viola doběhne do Zbyškovy náruče. Ucítí jeho kolínskou. Tam je doma.
„Já se na tebe tak těšila…“ přizná Viola.
„Já na tebe také a moc, má lásko,“ zašeptá jí Zbyšek do ucha a přitáhne si ji blíž, „Konečně spolu, drahá Violko.“
„Zatančíme si nebo si dáme nejdříve šampaňské?“ Viola rozverně mrkne na Zbyška. Kdyby ji tak viděly dcery…
„Jsem pro šampaňské. A tanec bude hned po tom.“
Zbyšek vytáhne láhev z ledu a otevře ji. Za chvilku bublinky vesele tančí ve skleničkách. Při přípitku si hledí navzájem do očí. „Na nás,“ „Na náš den,“ pronesou oba současně.
Viola rozsvěcí svíčky na stolku, Zbyšek dojde ke gramofonu, vybere desku, pečlivě ji očistí, položí ji na pohyblivý talíř a přiloží jehlu. Pokojem s růžovými tapetami zazní valčík. Zbyšek se mírně ukloní Viole, políbí jí ruku v bílé rukavičce a galantně zašeptá: „Smím prosit, má múzo?“
Viola s úsměvem kývne a přitiskne se ke Zbyškovy. Vznáší se spolu pokojem jako už tolikrát. Oba si přejí, aby ta chvíle neskončila… „La, la, lalala…“
„Paní Fialová, slyšíte nás?“ hlas ukončí Violin sen. Zbyšek zmizel, zámecký pokoj s tapetami a rokokovým nábytkem se rozplynul, vůně květin se změnila na desinfekci nemocničního pokoje.
„No konečně! Vy jste nám vůbec nechtěla vstávat. Jako by se vám ta narkóza líbila…“ sestřička lehce poplácá Viole ruku. Je ráda, že nemusí pro primáře. Všechno je v pořádku... Ještě zkontroluje kapačku a může vpustit návštěvu. Přišly dcery s kyticí a spoustou ovoce. Pokud se dá láska měřit na kila, tak tyhle dvě musí matku zbožňovat.
„Maminko! Ahoj, prý jsi nechtěla vstávat…,“ dcery se snaží žertovat, ale tak trochu s obavami pozorují Violu. Má bledou barvu, ve výstřihu noční košile je vidět obvaz. Dnes jí vzali levé prso. Už nikdy nebude tou kráskou v noční košilce, která čeká na svého Zbyška. Dnes je 19. května. Zítra poprvé nepřijde na jejich schůzku a on nebude vědět proč. Jejich vztah skončí. Kdo by také stál o múzu bez prsa?
„Měla jsem krásný sen,“ přizná Viola, „Ale už jsem vzhůru,“ dodá smutně.
„Děje se něco, mami?“ Iva a Jana pozorují svoji mámu. Rakovina jí vzala prso. Ony se teď bojí, že přijdou o mámu. Vždy byla veselá a plná optimismu. Takhle zhroucenou ji neznají.
„Co by ti udělalo radost? Máme přivést děti? Chceš si zahrát nějakou hru? Nemáš hlad?“ dcery bombardují Violu otázkami. Ona se dívá skrz ně. Vypadá apaticky. Nic ji nezajímá.
„Mohla to způsobit narkóza?“ ptají se primáře. Ten krčí rameny, „Reakce bývají různé, mějte trpělivost…“
„Dojdu mámě zalít kytky a nakrmit kočku,“ řekne u východu Jana. Iva kývne. Zítra je řada na ni. Tohle je to nejmenší. Obě mají plnou hlavu starostí. Uzdraví se jejich maminka? Bude ještě někdy jako dřív? Co by ji potěšilo?
Jana vstoupí do bytu své matky. Vymění kočce kočkolit, dá jí konzervičku a chvíli se s ní pomazlí.
„Ty bys náhodou nevěděla, jak udělat mámě radost?“ položí Jana kočce řečnickou otázku. Vstane z křesla a jde naplnit konvičku vodou, aby zalila kytky. V poličce pod kaktusy si všimne sešitku. Ani neví proč, ale otevře ho. Je to kalendář. Maminčiným úhledným písmem je tam vyznačen pobyt v nemocnici. Je u něj velký otazník. Stejně jako u všech ostatních zápisků na dalších stránkách. Je možné, že by maminka nevěřila, že operaci přežije?! Jana se vyděsí. Nechce o mámu přijít. Vždycky byla jejich sluníčko. Drží celou rodinu pohromadě. Hlavně od doby, kdy umřel tatínek. Musí zavolat Ivě a probrat to s ní…
Janin zrak padne na zítřejší datum. Kolem jména Zbyšek je namalované srdíčko a pár slz. Jana žádného Zbyška nezná. Musí se zeptat mámy, kdo to je… V řádku je napsáno také Chateau Verchtol. To je přece zámek v nedalekém městečku. Že by tam máma měla schůzku? Nebyl tam žádný čas ani nic jiného. Ostatní texty jsou pravidelné schůzky s kamarádkami, večerní škola, sraz maturantů, pár přednášek, výstavy a divadelních představení. O Zbyškovi už ani slovo, žádná další schůzka, kontakt, telefon… Divné.
Jana je však žena činu. Popadne telefon a najde si číslo na recepci do Chateau Verchtol. Telefon dlouho zvoní, ale pak jej konečně někdo zvedne:
„Recepce hotelu Chateau Verchtol. Co pro vás mohu udělat?“ ozve se naučená fráze.
„Dobrý večer, má u vás rezervovaný pokoj nebo stůl paní Viola Fialová?“
„Promiňte, ale takové informace nemůžeme poskytovat. Budete se muset zeptat jí…“ zazní studená odpověď. Jana na chvíli znejistí.
„Víte, jsem její dcera. Maminka je v nemocnici. Chtěla jsem jen zrušit objednávku.“
Na druhé straně je dlouhé ticho.
„Víte, hmmm, vaše maminka tu žádnou objednávku nemá…,“ odpověď recepčního je váhavá.
„Aha, tak promiňte. Našla jsem ten záznam v jejím kalendáři, tak jsem myslela, že tam má schůzku…“
„Víte, myslím, že nemám právo cokoliv vám říci… Jsme hotel s velmi diskrétní pověstí. Nemám, jak ověřit, že mi říkáte pravdu… a už vůbec nevím, zda by vaše maminka souhlasila… Jediné, co mne napadá, že bych mohl předat vzkaz. Tedy, pokud budete chtít…“
„Zbyškovi?“ vyhrkne Jana jedinou informaci, kterou má.
„Uhm, ano, řekněme, že Zbyškovi.“
„Dobře, je to lepší než nic. Dejte mu prosím vzkaz, že Viola Fialová leží v místní nemocnici na onkologii, a proto nemůže přijít. Můžete to takhle vyřídit?“
„Myslím, že mohu. Ale víc neslibuji. Dobrou noc, madam,“ tím telefonát skončil. Jana vůbec neví, jestli udělala dobře. Kdo je Zbyšek? Jak to, že o něm nikdy neslyšela? Proč je jeho jméno v plačícím srdíčku? Co jim máma tají? Neměla by zítra jet do hotelu? Jenže v kolik? V diáři žádný čas není… Musí do práce a postarat se o děti, nemá čas hrát si na detektiva. Snad to dobře dopadne i tak…
Když se druhý den zeptá Violy, tak ta jen uhýbá očima. Pak se strnule dívá do stropu a nereaguje. Primář jim neřekne nic nového… Kolik času máma potřebuje na vzpamatování? Je zjevně nerozluštitelná otázka. Zbyšek se neozval. Nezbývá než čekat.
Až 21. května slyší Viola jakoby z dálky hlas: „Violko, fialenko moje…,“ někdo se dotýká jejího ramene. Když otevře oči, spatří Zbyška. Nemá na sobě oblek s květinou, nehraje hudba, nepijí šampaňské, a přesto ho nikdy neviděla raději…
„Co tady děláš?“ zašeptá Viola.
„Budím šípkovou Růženku…“ zasměje se Zbyšek.
„A co naše utajení?“
„Myslím, že už není co tajit. Tvoje dcera mě sama zavolala a už mi řekly i to ostatní. Tvůj muž nežije a já jsem už léta rozvedený. Měli jsme si promluvit již dávno. Přišli jsme o spoustu času, který nám nikdo nevrátí. Už nechci přijít ani o den s tebou, Fialko… Dáš mi pusu?“
„Ale já…“ Viola skloní hlavu k hrudníku.
„Já vím, lásko. Ale to není podstatné. Pro mě ne a udělám všechno pro to, aby to nebylo důležité ani pro tebe…“
Zbyšek opatrně obejme Violu a dá jí pusu na rty. Dnes přišel skutečně naposledy. Ale jen proto, že už nemá v úmyslu odejít…
xxxxxxxxx
Další Klářiny povídky si můžete přečíst na jejím blogu Olívie-Úžasná.cz, či si rovnou koupit její knížku.
