Stojím na plošině a rukama křečovitě svírám její zábradlí. Hloupými slovy se pokouším zvrátit nezvratitelné. Otočit kolem dějin nazpátek.
Nemohu, a zásadně nechci ztratit svou tvář, kterou jsem si pracně vybudoval za pomoci lží a přetvářky. Já nemohu sejmout masku přesvědčeného zastánce té zvláštní ideologie.
Ani v této chvíli nevím, čemu skutečně věřím. Věřím vůbec něčemu?
Je snadné mne soudit. Soudit za to, že jsem byl příliš slabý, slabý na to, abych byl člověkem. Je pohodlné, nechat se unášet proudem, přikyvovat. Zvláště pak, když tato cesta přináší snadno tolik hmotných statků.
Toto vše mám výměnou za ztrátu duše, ztrátu identity, ztrátu vlastních, skutečných ideálů. Ztrátu možnosti, podívat se sám sobě zpříma do očí.
„Soudružky a soudruzi, myslím si, že teď prožíváme v celé naší zemi i v Praze takovou nelehkou dobu...“ Listopadové dny jsou sychravé, nevlídné. Letošní podzim není výjimkou. Podzim roku 1989.
„Nejsme děti!“ slyším skandovat dělníky, kteří úplně zaplnili nádvoří vysočanské továrny.
Stojím na plošině a rukama křečovitě svírám její zábradlí. Slovy se pokouším zvrátit nezvratitelné. Otočit kolem dějin nazpátek.
Mluvím k Vám, soudruzi. Několik dnů po provokacích hrstky studentů.
Naše cesta je správná, říkám. A co říkám, tomu věřím. Tak tomu bylo, je a bude.
Je snadné mne soudit. Za to, že jsem se neuměl více prosadit? Že jsem nenašel silné spojence, takové, kteří jako já věří ideálům? Šťastným zítřkům?
Stojí za to, být kým jsem. Za cenu odříkání. Za cenu ztráty přátel. I za cenu mnoha nepřátel.
Stojím na plošině a rukama křečovitě svírám její zábradlí: „ … v žádné zemi, v žádné zemi ani rozvojové ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být.“
Tajemník KSČ, který do konce života pravděpodobně nepochopil, co se vlastně stalo.
