Jak se nám, postiženým, žije? To záleží na druhu a rozsahu postižení. Já vzhledem k okolnostem si nemůžu na životní podmínky stěžovat. Jiní podobně postižení lidé končí hned po narození v ústavu. Já bydlím s rodiči v domě. Díky mamce jsem se naučil rozeznávat barvy a číst, což jsem zvládl ještě před začátkem školní docházky. Zbytek mě naučila učitelka - tehdy ještě ze zvláštní školy, dnes praktické.
Když jsem byl, školou povinný, bylo vše ok, protože máme velkou rodinu.
Nebyly počítače, byli jsme pořád venku vesnice žila krásným životem i v našem domě pořád někdo byl jenže jak lidé rostli, vychodili školu střední vysokou tak se zapojili do běžného života práce, rodina, kariéra. Já dvacet pět let ponorka jako blázen dvacet čtyři hodin denně s rodiči v jednom domě. Do toho určitá osobní přání sny a touhy. Od doby, co se takto měnilo mé okolí a číslovka mého věku, tak jsem začal cítit rozevírající se propast mezi světem zdravých a postižených lidí.
Protože jsem začal pociťovat určité touhy, chuť alespoň částečně přetrhnout pupeční šňůru s rodiči a vyzrát na určitý druh samoty, plynoucí z nedostatku kontaktu s vrstevníky a chybějící partnerky. Zkrátka jsem začal cítit touhu po začlenění, pokud možno po začlenění do společnosti zdravých lidí, ať už přes práci, volný čas, nebo, sport. Ovšem stále narážím na nějaké problémy.
Smutné je, že to nefunguje ani u organizací, které by pomáhat měly.
