Sedlák a kos - napsala Jitka Šolínová

Ilustrace: autorka

Na jednom velkém statku, obklopeném loukami, úrodnými lány a lesy, žil bohatý sedlák. Ve svých stájích měl plno dobytka, na práci své pacholky a v širokém okolí se nenašel nikdo, kdo by se před ním neskláněl v obdivu a hluboké úctě. Alespoň to, si sedlák o sobě myslel. Věřil, že je nejmocnější a druzí pokládají za čest, že mu mohou sloužit.
Všechny lidi kolem sebe jen vykořisťoval a manipuloval s nimi ve svůj vlastní prospěch. Byl hrubý, nedůtklivý, panovačný, zlý a pyšný.
Jeho moc v okolí díky jeho chamtivosti narůstala a nikdo se mu neodvážil postavit do cesty. Se zlou by se potázal.
Co zmůže prostý člověk proti síle nenávisti a zloby. Je lépe se vyhnout, nebo přizpůsobit.
Přestože jeho sýpky přetékaly a truhlice se plnily, tenhle pyšný a nadutý sedlák měl jednu slabost, kterou pečlivě skrýval.
Miloval zpěv ptáků. I když byl velmi lakomý, v zimních měsících krmil ptáky každý den i kdyby jim měl dát poslední zrno obilí.
Nechal postavit přístřešek, kam se slétali ptáci ze širokého okolí. Vydržel je pozorovat celé dny a už věděl, který přilétne jednou a který víckrát. Za to, že k nim byl tak laskavý, odměňovali se mu svým zpěvem.
Nemohl nikomu tuto slabost prozradit, protože by ztratil veškerou moc.
Jednou na podzim přilétla kosice, kterou tu ještě nikdy neviděl. Zprvu si myslel, že nosí zrnka do křoví, kde má svá mláďata, protože se odsud ozývalo často štěbetání.
Ale pak poznal, že je to kosice nenasytná, co přilétá stále častěji. V zimních měsících tu byla několikrát za den a ubírala potravu druhým. Sedlák ji nejprve nechával být, ale když viděl její nenasytnost, často jí odháněl. Zlobil se, že všechno zrní odnese do křoví, kde si jistě dělá zásoby. Je hamižná, zlá a nepřející druhým.
Přišlo jaro a sedlák toužebně očekával, až se probudí příroda a s ní zpěv ptactva.
Každé ráno poslouchal ten nejlíbeznější hlas, jaký kdy slyšel. Nevěděl odkud přichází, ale jeho srdce zpívalo s ním. Den co den naslouchal těm krásným tónům a přál si, aby nikdy nepřestaly.
Ale život je neustálá změna. A tak, jak byl sedlák bohatý a věřil, že to zůstane až do konce jeho dnů, najednou přišel o všechno. Léto bylo příliš horké a zrno na polích nevzešlo.
Tráva nerostla a dobytek se neměl kde pást. Na podzim přišly silné deště a všechno to, co by se z toho mála dalo sklidit, odnesla velká voda. Sedlák musel prodat dobytek a jeho sýpky zely prázdnotou. Propustil pacholky, protože pro ně neměl práci a nakonec nezůstal nikdo, kdo by se o něho postaral. Statek zarůstal kopřivami, zdi se bortily a on se nakonec musel přestěhovat do malého domku, který až dosud sloužil pacholkům.
Přespával ve studené, vlhké a neútulné místnosti, plné harampádí a pavučin. Neměl co do úst a zima se blížila. Zpěv ptáků, které dříve tak miloval mu nyní rozdíral uši a nenasytná kosice ho přiváděla k zuřivosti. Díval se na ní, jak několikrát za den sbírá semínka a odnáší do nedalekého křoví. Nikdy neustala, nikdy neměla dost.
Sedlák se rozzlobil a křičel na ní, že on sám nemá co jíst a ona si tu jen tak létá a nemá žádné starosti, protože příroda jí dává po celý rok obživu. Žárlil na její bohatství, protože o své přišel.
Kosice už byla unavená z nepřetržitého shánění potravy a často nemohla ani vzlétnout ze země. Přesto den co den sbírala a odnášela semínka. Až jednou, jednou už nepřilétla. Sedlák čekal jeden den, druhý, třetí, ale již se neukázala. Byl hladový a tak si řekl, že by se mohl podívat do křoví, kde bude určitě velká zásoba zrní. Po dlouhé době by se mohl alespoň trochu najíst.
Druhého dne vstal a jako vždy nejprve vyslechl ptačí koncert. Bylo to to jediné, co ho ještě drželo při životě. Nejraději poslouchal ten líbezný hlas, který vycházel z křoví, kam létala stará kosice.
Zatoužil poznat ptáčka, který tak nádherně zpívá. Jeho hlas v něm probouzel pocit, který nikdy předtím nepoznal. Jakoby se v něm rozezněly všechny zvony světa. Najednou byl jeho příbytek krásný a život dokonalý. Musí poznat toho zázračného zpěváka. Je jistě nádherný, jeho pera zářivá a bude určitě velmi vzácný.
Představoval si, jak vstoupí do houštiny, nalezne potravu pro sebe a ještě odchytí ptáčka do klece z proutí, aby zpíval jen pro něho.
A tak po celý den vyráběl klec. Byl nešikovný a nemotorný, protože nikdy nepracoval. Ale jeho touha vlastnit, byla silnější. Když udělal klec, která se sice kleci vůbec nepodobala a vzal si mošnu na zrní, vyrazil k blízkému křoví.
Bylo plné trnů a prorostlé kopřivami. Ruce i nohy měl za chvíli krvavé od trnů, kopřivy ho pálily i přes jeho omšelý oděv. Vztekal se, spílal nespravedlivosti tohoto světa, ale hlad a touha ho nutily pokračovat dál.
Konečně se prodral do středu křoviska, kde větve povolily a on se mohl napřímit. V šeru nepropustného keře začal rozeznávat jeho větve, listy a dokonce i hnízdo, kde se cosi hýbalo.
„To bude jistě ten nádherný pták. Musím ho opatrně polapit, aby mi neulétl!“ Lehounce vsunul ruku do hnízda a cosi opeřeného strčil do klece. Byl tak zvědavý na jeho krásu, že úplně zapomněl na velké zásoby zrní, které sem kosice jistě nanosila.
Nedbal na škrábance trnů, ani pálení kopřiv. Hlavně ať už je venku na světle a může si toho zázračného krasavce prohlédnout.
Sotva se jeho klece dotkly první paprsky, už sáhl dovnitř a vytáhl to opeřené klubíčko. Když spatřil co drží v ruce, skoro ptáka upustil. V dlani se hýbalo cosi, co se ptáku ani nepodobalo.
Barvu to mělo nevýraznou a chybělo mu jedno křídlo. Levá noha je pokřivená a na pravé nemá jeden prst. Byl tak zklamaný, že chtěl okamžitě ptáka hodit zpět do křoví. Ale najednou se v jeho dlani rozezněl ten nejkrásnější tón, jaký kdy slyšel. A přece, vždyť ho neslyší poprvé? Uvědomil si, že je to hlas ptáčka, kterého poslouchal každé ráno.
Usedl na zem a upřímně se rozplakal. Poznal, že je to mládě staré kosice. To pro něho, několikrát denně sbírala semínka a neúnavně prolétávala hustým křovím sem a tam. Mládě se asi narodilo pochroumané a tak nemohlo dělat nic jiného, než sedět na hnízdě. A přesto, přesto tak nádherně zpívalo. Jeho hlas probouzel to, co sedlák nikdy nepoznal. Hlas jeho srdce.
Slzy mu tekly proudem a odplavily všechna příkoří, zlobu, nenávist, žárlivost, nerudnost, hamižnost i pýchu. Poznal, že bohatství není ukryto v sýpkách, ani truhlách, ale v jeho srdci.
Mládě kosice mu každý den zpívalo píseň,. Píseň radosti. Zmrzačené, opuštěné a nesoběstačné ptáče, mělo v sobě více radosti, než sedlák, který měl zdravé ruce i nohy.
Vzal opatrně to schoulené a ustrašené ptáčátko. Cítil jak mu strachy divoce tluče srdíčko a přesto nepřestává zpívat svou nádhernou píseň. Odnesl jej do svého příbytku a nikdy se o něj nepřestal starat. Sbíral mu semínka, nosil klasy, brával si je na rameno když sel obilí a sekal louky. Zůstávalo s ním i při pasení dobytka a zpravování svého statku.
A tak se díky malému kosovi stal ze zlého, líného a lakomého sedláka, hodný, pracovitý a laskavý muž. 6