Od přírody jsem spíš introvert a také se nerada na veřejnosti svlékám, ale láska ke knihám se mě stále drží a drží, i když s odžitými léty jsem už skromnější a nemyslím si, že umím psát…Jééé, není tohle úvaha? Máme napsat cosi na téma „Můj nejzajímavější zážitek“ a ne úvahu, a taky se mi zdá, že tohle není zase až tak zajímavé. A co třeba tohle?:
Člověk a jeho netušené možnosti
Asi tak 2x v životě jsem v sobě objevila podivnou, opravdu bezmeznou sílu. Do dneška nevím, kde se vzala a co se vlastně stalo. Ale co se vlastně stalo? Představte si malé asi 8 leté děvčátko, spíš takové zádumčivé, trochu hubené (kéž by mi to zůstalo), které mělo rádo samotu a jehož nejoblíbenější hrou byl úklid babiččiny knihovny. Tohle děvčátko jezdilo vždy na celé prázdniny za babičkou, kterou bezmezně milovalo, a babička vroucně milovala děvčátko. Vždy, když si babička po obědě trošku zdřímla, děvčátko kramařilo v její knihovně, ale pouze ve spodní části, to smělo. Do horních polic, kde byly Jiráskovy spisy a jiné, pro babičku cenné knihy, nesmělo. Vyndávalo jednu knihu podruhé, listovalo si, trošku četlo a pak všechny knihy zase dávalo zpět. Zkrátka, bylo to takové vytáhlé nedochůdče. No, a jednoho dne před koncem prázdnin se v nitru tohoto nedochůdčete ozval silný pocit soucítění s babičkou, která žila sama a topila uhlím a dřevem. Dřevo se vozilo v několikapatrových kolech svázaných drátem. Babička si vždy nechala přivézt taková kola dvě a postupně je štípala. Jednoho dne, když si babička šla zase po obědě lehnout, tak děvčátko místo obvyklé hry s knihami se potichu vytratilo do sklepa. Představte si v 8 letech, a celá ta dvě kola naštípalo sekerou a pěkně vyrovnalo. Jaké bylo babiččino překvapení! V tu chvíli nemohlo děvčátko posoudit, že se odehrálo něco zvláštního, to až hooodně v dospělosti, když štípalo dřevo pravidelně, tak teprve pak poznalo, jaká je to dřina, ale tenkrát to šlo tak nějak samo…
Druhý případ setkání se s podivnou silou v člověku se odehrál stejnému děvčátku ve stejném věku, pouze v jiném městě. Maminka tohoto děvčátka mu nikdy nedovolila žádného domácího mazlíčka. Tu jednou děvčátko dostalo morče, tu přineslo domů kočičku, ale maminka mu je doma nikdy nenechala. Děvčátko toužilo po nějakém hebkém chlupatém kamarádovi. A jak se říká, člověk si přeje, osud časem dopřeje…Jednoho dne se jinému děvčátku, přesněji jeho křečkovi, narodila křeččí miminka. A až miminka byla k odběru, tak děvčátko také jedno dostalo. Malý křeček byl roztomilý, taková chundelatá kulička. Samozřejmě křeček bydlel s děvčátkem v pokojíčku tajně, aby maminka nevěděla a samozřejmě jednou křeček ze své ubykace utekl. Když se děvčátko chtělo na malého křečíka podívat, už ve své krabičce nebyl. Umíte si představit tu hrůzu, křeček, který utekl a navíc to byl „tajný křeček“ a teď je pryč… Jako naschvál děvčátko nenašlo svítilnu a nenapadlo ho nic lepšího, než zapálit svíčku a podívat se pod postel (která měla zespoda látku), jestli tam ten křeček není. Látka začala okamžitě hořet a celá postel byla zespoda v plamenech. Děvčátko zachovalo stoický klid, sfouklo svíčku, s nevídanou silou nadzvedlo tu těžkou postel a opřelo jí o stěnu, v komoře vzalo velikou 5 l sklenici, kterou napustilo vodou a „hasilo“. Asi při třetí sklenici mu sklenice vypadla z ruky a rozbila se, ale oheň byl uhašený. Děvčátko vytřelo vodu, posbíralo střepy, dalo postel na místo, obléklo se a šlo do školy. Ano, vše se odehrálo ráno před vyučováním, tak nebylo moc času. Odpoledne, když se vrátila maminka z práce, cítila v celém bytě pach spáleniště a ptala se: „Co se to tady stalo? Tady hořelo?“ „Ne, nic se nestalo.“ Zalhalo děvčátko. Bálo se trestu. Ale maminka se nedala ošálit a doslova požářiště vyčuchala…Děvčátko se muselo přiznat, proč hořelo a jak se to stalo, že hořelo. Chápejte, že pro maminku to byl několikanásobný šok: HOŘELO, KŘEČEK, CO VŠECHNO SE MOHLO STÁT a kupodivu se na děvčátko vůbec nezlobila, nakonec byla ráda, že se nic horšího nestalo, a i křeček se později dostal opět do svého domečku. Jednou pěkně večer u televize si vykračoval kolem obývací stěny, ale to už dávno nebyl tajný křeček…. V životě člověka jsou okamžiky, kdy se odněkud vezme obrovská síla, se kterou člověk dokáže skoro nemožné. Vědci říkají, že za to může amygdala v mozku, ale je to opravdu tak?
