Celkem poklidno. Sem tam někoho předjedu,sem tam nějaký spěchálek předjede mě. Téměř spím a tak si beru žvýkačku.Osvědčený prostředek.Když žvýkám,nemůžu spát.
Ale pozor, přichází 90 kilometr.
Škubnu sebou. Blinkry přede mnou blikají o stošest. Brzdy kvílí, mám co dělat. “Uf.“ úplně se rosím potem. Plechovky jsou přede mnou naštosovány, stejně tak za mnou.
Kolona narůstá. Dálnice se zahušťuje. Houkačky sanitek ječí a volají: „Uhněte pitomci, blbě stojíte, nevidíte, že zavazíte.“ A pak jiné houkačky-policajtské. A do třetice-hasiči.
„Co se stalo,“ volá stříbrný ostravský Superb za mnou. Zatahuji okénko a vystupuji. Spolu s pánem obhlížíme situaci. Zhruba 500 metrů před námi je mela. Ale očumovat tam jít nechci. Po pěti minutách lidé opouštějí své plechové krabice. Vyčůrat, protáhnout, něco pojíst a obhlédnout situaci.
Po další půlhodině se srocujeme , dáváme se více do řeči. Tři auta za námi, Wolkswagen- německá rodina s dětmi se pokouší s námi nějak domluvit. Lámanou němčinou vysvětluji: „Nemůžeme, bohužel, ani dopředu ani dozadu.“
Po půl hodině už vím, že pán z Ostravy je manažerem, Němci cestují do Brna na návštěvu,tenager z modrého Citroenu jede na koncert a bubnuje v kapele, milenecký pár z Mazdy by se nejraději někam ztratil, dvě paní z BMW stále někam telefonují, české děti z Moravy a z Fordu si ukazují hračky s německými z lidového auta. Starší manželský pár brblá, proč nejedeme. Slováci po služební cestě spěchají do Trnavy .Ale všichni jsme nějak rádi, že nejsme tam vepředu uprostřed majáků.
„Mám šílený, ale šílený hlad,“ dí Ostravák. Vyndávám dvě housky namazané máslem a se šunkou a dávám je do placu. A ještě mám nějaká rajčata, kdyby někdo chtěl. Teenager se pochlubí hamburgrem, Berlíňané představují německý bílý párky a jejich brot. Dvě seniorky- paní z BMW nabídnou domácí bábovku určenou pro návštěvu.
Hukot nad námi, vrtulník odlétá. Zvědavý muž procházející kolem nás od nehody: „Je to tam trochu zašmodrchané, dvě auta v sobě. Ale snad jen lehká zranění." Je nám líp.
Milenci z Mazdy se pochlubí lososovými sendvičemi. Slováci se pochlubí pražským sendvičem.
Dobrou chuť, guten apetit, dobrú chuť. Německá cola chutná stejně jako slovenská a slovenský pomerančový džus chutná stejně jako český.
V duchu myslíme na ty postižený před námi a děkujeme Pánu bohu.
V duchu si představuji ,jak bychom se potkávali jen tak na dálnici. Jestlipak by manažer na mě podrážděně blikal, kdybych mu zavazel v levém pruhu? A co bych já dělal, kdyby mně vlétly před auto dvě seniorky?
Stmívá se.
Zásoby jsou snědené a pití vypité. Děti unavené.
Mám hlad a vše jsem rozdal. Ale nevadí ,za chvíli budu doma.
Stejně mám velice dobrý pocit, jaký už jsem dlouho nezažil. Přece jen ta lidská čeládka, když je zle, je schopna si pomoci. Sanity jsou dávno pryč a jen hasiči se tu proplétají zpátky.
Kolona se začíná hýbat.
Auf viedersehn, danke fur alles.
Dovidenia, ďakujeme za všetko.
Šťastnou cestu a děkujeme.
Podáváme si ruce, někteří se i objímají.
Děkujeme všem, ty téměř tři společné hodiny byly ohromné.
Vzhůru opět do svých uzavřených nedobytných plechovek.
„It doesn´t matter, It doesn´t matter, I´m happy about that, I am happy about that.“
