Sama to tvrdě okusila v mládí, kdy během tří let přišla o oba rodiče a musela se o sebe postarat sama.
Přesto vždy doufala, že až její potomci založí rodiny, alespoň jeden z nich se do rodného domu vrátí a bude o ni pečovat. K této myšlence se upnula ještě silněji, když ovdověla. „Ale ti nevděčníci zřejmě vůbec nevědí, co se sluší!“ stěžovala si často kamarádkám během pravidelných čajových dýchánků.
„Jak často myslíte, že mě přijede navštívit dcera? Maximálně jednou za měsíc!“ pokračovala ve svých obvyklých litaniích. „A ještě je na mě zlá! Vyčítá mi, že jsem jí nikdy nepomohla s dětmi, že jsem si je k sobě nevzala ani na jediný víkend, natož třeba na prázdniny! Ale copak jsem mohla? Starala jsem se přece o manžela a psa! Přece jsem ji porodila, krmila a šatila, takže teď mám právo žádat něco z toho zpět, zvlášť když jsem tak těžce nemocná!“ lamentovala dál Růžena a připomněla kamarádkám, jak moc ji trápí bolavá kolena, způsobená propadlou nožní klenbou...
Syn Jan donedávna s Růženou bydlel, protože na ženy zatím nějak neměl štěstí. Pečoval o matku i o domácnost, nakupoval, vozil ji po doktorech... I tu smaženou rybu, kterou má tak ráda, jí aspoň jednou týdně připravoval. Ale teď? Když konečně našel dívku svých snů a oženil se s ní, odstěhovali se spolu do centra města. „Prý se s manželkou shodli, že bydlení s rodiči nedělá dobrotu – no chápete to?“ stěžovala si Růžena kamarádkám. Zbyly jí tak jen oči pro pláč a vykrmený mops Oskar. Komu teď bude vyprávět, co všechno ji bolí? S kým se podělí o drby od kamarádek? Komu vynadá, když nebude nakoupeno, uklizeno, posekáno, opraveno?
Brzy ale Růžena objevila způsob, jak si pozornost vynutit. „Když je ubohé osamělé mamince špatně, děti ji přece neodmítnou, tak špatně jsem je zase nevychovala!“ řekla si Růžena. A tak si dcera i syn museli zvyknout, že každý telefonát s matkou začínal tím, co ji bolelo včera, pokračoval tím, co ji bolí dnes a končil tím, co ji bude bolet zítra. „Dnes jsem si ani nemohla dát ke snídani klobásu a vajíčka, jak mě bolel žaludek! Dala jsem si jen namočené ovesné vločky. Fuj, to byl blaf.“ Když už i tyto Růženiny stížnosti přestaly být pro okolí zajímavé (kvůli jejímu negativismu se jí už začaly vyhýbat i bývalé kamarádky), vytáhla Růžena těžší kalibr.
Jednou za čas sáhla do kapsy, kde měla trvale uložený mobilní telefon a spustila: „Honzíku, přijel bys pro mě do Motola? Bylo mi ráno tak špatně, že jsem si musela zavolat záchranku! Doktoři sice na nic nepřišli, ale to jen proto, že jsou neschopní!“ A tak frekvence výletů sanitkou rostla a Honzík už kvůli výletům do Motola nestíhal pomalu ani vlastní práci.
A dnes? Posledním, kdo je Růženiny stížnosti ochoten poslouchat, je mops Oskar. Tomu je jedno, co panička říká – jestli si stěžuje na své nenáviděné rostoucí špeky, nevděčné děti nebo neschopné doktory – hlavně, že si ho někdo všímá! A Růžena? Když je výjimečně v dobrém rozmaru, zazpívá mu svou oblíbenou Nohavicovu písničku „Pochod marodů“ a nechápe, kde udělala chybu...
