„Já už viděl věci, pánové,“ chlubí se pošťák Honza světácky.„Nekecej! A co jsi viděl?“ nechá se na vějičku chytit Michal.
„Leda bábu s koksem…,“ ušklíbne se David.
Všichni tři dál třídí poštu pro dnešní roznášku. Je něco po šesté ráno, ale venku už svítí sluníčko. Za chvíli vyrazí do ulic s nacpanými taškami na svoji každodenní obchůzku.
„Tak třeba psi – ti hajzlové mrňaví, ti jsou nejhorší. Zákeřný bestie! Tuhle mě jeden málem rafnul,“ zkouší Michal rozproudit hovor.
„Koho zajímají psi? Já mluvím o ženských,“ Honza naznačí rukama kopečky na svém plochém hrudníku.
„Tak ty snad vidíme denně všichni, ne?“ ohradí se David, „Na tom není nic zvláštního. Já mám dokonce tři doma.“
Honza zvedne oči v sloup, „Já mluvím o ženách s velkýma těma,“ znovu ukazuje pohoří, tentokrát mnohem větší než to předchozí.
„Těma, tak to jo, už jsem myslel, že jsou to jiný,“ kýve hlavou David, „Tak každý z nás má v revíru nějakou tu kost, kvůli který se těší do práce,“ dodá ještě filozoficky.
Honza ho rozšafně bouchne do zad, „No vidíš, pardále, tak povídej ty! Pouč tady mladýho, jak se věci mají.“
„Já poučovat nepotřebuju,“ ozve se benjamínek Michal, „Náhodou tam mám taky pár kousků, co stojí za to.“
„A už ti nějaká otevřela nahá?“ vyzvídá Honza.„Nahá? Tobě nějaká otevírá nahá?“ chytne se na vějičku Michal.
„Jasně, jedna jo, ale pak se musel ženit,“ utrousí David uštěpačně a položí další dopisy na hromádku do ulice Jasmínova. Zrovna tam mu chodila otevírat slečna Radka. Múza s nohama delšíma než ranní kolona v centru. Měla červeně nalakované nehty a pantoflíčky s labutěnkou na vysokých podpatcích. A když bylo léto, jako teď, měla na sobě jen bílou pánskou košili bez podprsenky… Je škoda, že už jí tak dlouho nepřišlo rekomando. Rád by ji viděl, ale to tomu hovadu Honzovi vyprávět nebude… Ještě by se mu oba smáli.
„Ha, ha, ženit, to mi říká trojnásobnej fotr,“ nenechá si poznámku líbit Honza, „Jasně, že mi otevíraj nahý. Anebo spíš polonahý, ale o to je to lepší. V člověku to rozproudí vášeň a různý představy… Jestli teda vy dva víte, o čem mluvím.
„Povídej…,“ Michal upne na staršího kolegu nedočkavý pohled.
„Tak třeba ta zrzka na osmičce, ta má pihatý i nohy… a umí udělat provaz. Řeknu vám, že s tou v posteli, to byl balet.“
„Úplně si to představuju,“ mumlá David a upírá zrak na Honzovo bříško pod služebním trikem.
„Tak ona balet, já silný medvěd,“ Honza si zabuší do hrudi jako Tarzan, „To byla první ženská, které slušela červená barva. Když se oblékala, tak v tý červený a s těma dlouhýma zrzavýma vlasama vypadala jako oheň. A taky byla tak vášnivá…“
„Hezká vzpomínka. Kdy to bylo? Před deseti lety?“ neodpustí si další rýpnutí David.
„Ok, už na osmičce nějaký čas nebydlí, ale o ulici vedle je Kolouchová, a to je pořádná jízda, pánové.“
„Kolouchová? Myslíš manželku doktora? Nekecej!“ David vypadá, že ho Honzovo vyprávění poprvé zaujalo.
Honza důležitě kývne a dá si prst na nos, „Ale pššššt! Ode mě nic nevíte.“
„Jak nic nevíte? Co nevíme? Co je s Kolouchovou?“ vyzvídá Michal.
„Kolouchová je bejvalá běhna. Jen se říkalo, že už to pověsila na hřebíček, když si vzala doktora… A ono zjevně nic, když to táhne tady s naším Honzou a tím pádem ještě s bůhvíkým…,“ zamyslí se David a pohladí si počínající pleš na hlavě.
„No, vona se bude nejspíš rozvádět… Ale ne kvůli mně. To zase ne. Já bych si jednu na krk neuvázal. Po těch zkušenostech… To ne,“ Honza třepe hlavou, jakoby odháněl špatné myšlenky.
„A máš tam ještě nějakou jinou?“ osmělí se Michal. Představa paní Kolouchové, dámy ve středním věku, jeho sexuální fantazie nijak neprobouzí.
„Tuhle mi otevřela v krásným negližé Pavlásková – výstavní kus, pánové. Fakt dobrý. Ona je celej den doma a není líná se namalovat. Výstřih až na břicho a jen takovej bílej průhlednej župánek na tkaničku. Viděl jsem všechno. A bylo se na co koukat…,“ básní Honza.
„To já nosím dopisy akorát starým babičkám,“ povzdechne si Michal. „Proč těm mladým, krásným žádná pošta nechodí?“
„Protože toho většinu vyřídí elektronicky a pak taky nebývají přes den doma…“ odpoví suše David.
„Ale Honza říkal…“
„Tomu nesmíš taky všechno věřit!“ utře ho David.
„Tak pozor! Všechno je to pravda. Jen nesmíš bejt blbej. A když jí nic nepřichází, tak jí něco pošli sám, ne?“ brání se Honza.
„Sám?“ nechápe Michal.
„Tak si prostě v revíru vytipuju nějakou krasavici, napíšu si adresu a pošlu jí doporučenej dopis. Nejlépe s nějakou chybou v adrese, ať si máte o čem povídat. Jak myslíš, že jsem se seznámil já?“ Honza na Michala spiklenecky mrkne.
„To mě nikdy nenapadlo!“ zvolá Michal.
„Ona je to taky pěkná blbost,“ durdí se David.
„Vyzkoušej a uvidíš,“ dodá ještě Honza. Dokončí třídění a nacpe si pošťáckou brašnu k prasknutí. Před odchodem ještě mrkne do zrcadla, uhladí si vlasy a vyrazí. Mezi dveřmi si píská.
„Nedej na něj, mladej, bude z toho akorát polízanice...“ brumlá David. Je mu tak trochu líto, že ho to samotného nikdy nenapadlo. Třeba by mohl napsat slečně Radce, aby se přesvědčil, jestli má ještě pořád ty dlouhé štíhlé nohy… Popadne tašku, ale do zrcadla na zdi se ani nepodívá a rozhodně si nezačne pískat.
Michal se zamyslí. Napsat dopis. Ale které. Hezkých žen potkává na své obchůzce hned několik. Ale u většiny ani neví, jak se jmenují, natož, ze kterého jsou bytu. Dnes to napraví. Má svůj cíl!
Celý den si Michal připadá jako špion. Neustále sleduje, kam kráčí ladný krok té které ženy. Málem upadne na schodech, když zjišťuje, do kterých dveří zajde dívka v puntíkovaných šatech. Několikrát čelí otázkám kolemjdoucích, zda někoho hledá nebo něco neztratil. Ale nakonec uspěje.
Krásná černovláska s dlouhýma nohama, zato v krátkých šortkách, zaběhne do dveří v prvním patře. Michal se doslova doplíží až k jejím dveřím a přečte si jméno – Jasmína Krásná. Božské! Jak příznačné jméno pro nádhernou múzu! To budou kluci koukat, až jim bude vyprávět, jak mu otevřela jen v košilce...
Michal si zapíše adresu domu a jméno Jasmíny na obálku, co ráno sbalil v kanceláři. Na chvíli se zamyslí, vzpomene si na radu z dnešního rána o chybě v adrese a nepatrně pozmění název ulice. Tak a je připraven. Večer ještě vymyslí, co strčí do obálky, a zítra zažije svůj velký pošťácký den. Jasmína Krásná se mu zjeví v negližé a pozve ho k sobě na snídani a možná, možná i dál...
Druhý den nemůže Michal dospat, vstane a prohlíží si připravenou obálku – Jasmína, už to jméno je kouzelné. Co teprve jeho nositelka. Půjde k ní co nejdříve. Čím dříve, tím větší šance, že bude na sobě mít ještě noční košilku. Jen, aby se nezlobila, že ji budí, jako někteří chlapi v trenýrkách, když jim nese dopis s pruhem… Ale takový anděl se určitě neumí ani rozčílit, pomyslí si Michal a pluje do práce na svém snovém obláčku.
Dnešní chlapácké diskuse se neúčastní. Rychle přetřídí poštu a téměř běží roznášet. Nějakou dobu bloudí a hledá správný dům, protože si nezapsal správnou verzi adresy a vchody vypadají všechny stejně. Ale nakonec najde správný dům i jmenovku s nápisem Jasmína Krásná a zazvoní. Upřeně sleduje dveře a poslouchá šramot v bytě. Ještě si urovná brašnu přes rameno, sundá čepici a uhladí vlasy.
Nic. Nikdo neotvírá. To není možné! Michal se znovu opře o zvonek – hned dvakrát. Pošťák vždycky zvoní dvakrát, tak ho to kolegové učili. Z bytu se ozve zvuk. No konečně! Vzbudil ji, přijde v noční košilce. Michal má děsnou chuť zazvonit ještě jednou, aby ji popohnal, ale zvítězí jeho strach o Jasmíninu dobrou náladu. Přece nechce, aby byla naštvaná.
Michal slyší klíč v zámku. Ještě malou chvilku a otevřou se dveře. Stojí v nich stará paní v odřeném županu: „Přejete si, mladíku?“„Kde je Jasmína?“ vydechne zklamaně Michal.
„Já jsem Jasmína Krásná. Co si přejete?“ do hlasu se jí vkrádá netrpělivost.
„Teď už asi nic,“ svěsí Michal ramena a otáčí se k odchodu.
„Tak proč jste zvonil? Proč nás budíte v sedm ráno, když nic nepotřebujete?“ paní je kousavá a už chce bouchnout dveřmi, když se k ní připojí malé děvčátko. Má dlouhé černé vlasy jako její maminka a pěstičkou si protírá rozespalé oči, „Co se děje, babičko?“
„Ale nic Jasmínko, to jen zase přišel nějaký pán za tvojí maminkou… Ono nestačí, že tu otravují večer, oni chodí už i ráno.“
Michal se cítí uražen, podveden, ponížen. Copak je nějaký hej, nebo počkej? On má přece úkol!
„Ale já, já…“
„Co vy? Nepřišel jste za mojí dcerou?“
„Ale já.. Dopis, donesl jsem dopis…“ Michal cpe paní Krásné obálku před oči.
Ženino obočí vyjede nahoru. Z kapsy vyndá brýle a přečte si adresu.
„Ta adresa je špatně. To vám nepodepíšu!“ vrátí udivenému Michalovi dopis a zastrčí brýle zpátky do kapsy županu.
„Já to nepo… Jo, jasně, tak já to pošlu zpátky, že to mají blbě,“ usměje se Michal a strčí dopis do brašny.
Paní Krásná, překvapená, že se s ní pošťák nehádá, se vděčně usměje, „Víte, oni tyhlety doporučený dopisy nenesou nikdy nic dobrého. Vždycky je to nějaký průšvih. Jsme se kvůli tomu už několikrát stěhovali, ale vždycky si nás ty dopisy znova najdou… Zvláštní, že takhle rychle... Nedáte si kafe? Včera jsem pekla bábovku…“
Paní Krásná ustoupí ode dveří a rukou zve pošťáka dál. Michal zaváhá. Co teď? Přece nebude kolegům vyprávět, že snídal u babky s vnučkou bábovku… Pak mu zakručí v žaludku. Nakonec jim o tom nemusí vůbec říkat a třeba zjistí víc o těch dopisech, co se kvůli nim stěhují…
Michal vstoupí do chodby a zuje si tenisky. Malá Jasmínka zatím otevře dveře do kuchyně, kde její maminka v kraťounké noční košilce právě nalévá čaj do hrnečku s princeznou…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Další Klářiny povídky si můžete přečíst na jejím blogu Olívie-Úžasná.cz, či si rovnou koupit její knížku povídek.
