 |
| Yakeen |
To, že se nám rozbila klávesnice, je záležitost osobní, ale její důležitost pro svět, je pramalá. To, jak velký rozdíl je mezi realitou, a tím co je ve sdělovacích prostředcích, osobní být může-nemusí, ale obecná důležitost je obrovská. Dám dva příklady.
Nedávno jsem se dočetl, že v roce 2003 bylo pákistánské město Quetta hlavním sídlem Al-Káidy, a v tiché spolupráci s místní policií, bylo město prolezlé teroristy. Byl jsem tam v tom roce. Jel jsem přes tohle město po cestě z Íránu a strávil tam pěkný den.
Při kupování jízdenek mě chlapík pozval na návštěvu, někam bůh ví kam, do starého města, a já se nebál ani trošičku. Představte si kdybych tohle věděl tenkrát! Možná bych seděl ve stresu na nádraží, a nikam bych se pozvat nenechal, a nebo ještě hůř, vůbec bych po zemi do Indie nejel. To byl ten první příklad.
Při kupování jízdenek mě chlapík pozval na návštěvu, někam bůh ví kam, do starého města, a já se nebál ani trošičku. Představte si kdybych tohle věděl tenkrát! Možná bych seděl ve stresu na nádraží, a nikam bych se pozvat nenechal, a nebo ještě hůř, vůbec bych po zemi do Indie nejel. To byl ten první příklad.
Kdybyste viděli fotky a četli texty, které informovaly o výměně bankovek ve víc jak miliardové Indii, asi by vás to dost poplašilo, pokud ne vyděsilo.
No, a tady je to úplná pohodička. Dobrá z bankomatů se dá vybírat jen omezená částka, ale to je vše. Co z toho vyplývá? Nečtěte noviny, nečtěte zprávy na internetu. Čtěte na internetu můj blog. Nebudu vás strašit, ale uklidňovat. Když budu chtít přitáhnout vaši pozornost, napíšu něco zábavného.
No, a tady je to úplná pohodička. Dobrá z bankomatů se dá vybírat jen omezená částka, ale to je vše. Co z toho vyplývá? Nečtěte noviny, nečtěte zprávy na internetu. Čtěte na internetu můj blog. Nebudu vás strašit, ale uklidňovat. Když budu chtít přitáhnout vaši pozornost, napíšu něco zábavného.
Třeba o tom, jak moje žena začala dnes holčičit.
Abych vás nepomýlil, proboha! To, že je holčička jsem poznal před lety na první pohled. Několik let v to věřil, a od jedné romantické noci, již také před léty, jsem si jistý. Ale moje žena rozhodně není typická slečinka. Umí nahodit dům, a jeden malinký si i postavila. Její nejoblíbenější barva je hnědá a celý její šatník je v jejích odstínech. Myslím, že o růžové barvě už něco zaslechla, ale nevím jestli věděla, o čem se mluví, a trochu ji podezírám z toho, že používání pastelových barev považuje nestoudné, ne-li trestné.
Ale dnes se chovala jako opravdová slečinka. Nejprve si šuškáním s jinou holkou domluvila, co je kolem zajímavého, a pak druhý den, tedy dnes, trvala na tom, abychom tam šli.
Bydlíme v zahradě v domě, co je kousíček od centra Munnaru a prakticky všude kolem nás, a zvláště po ránu, stojí desítky rikš, džípů a jejich řidičů. Zjistit odkud jezdí autobusy je v této společnosti nemožné. Ale na Top station, jsme museli. Vyšli jsme tedy pěšky, a pak stopem dojeli nejprve k přehradě. Tady si má žena začala vybírat klobouk, a jednu chvíli měla na hlavě růžový!!! No nekoupila ho, to ne. Ale když jsme s partičkou kluků z Karnataky dojeli do cíle, holčičení pokračovalo. Nahoře na hoře, byla mlha. S. zvedla nosík a řekla: ,,Jo ona je tady mlha, jo? No tak to se mi tady teda nelíbí.''
Byli jsme 1500 m n.m., viděli jsme nejvyšší horu jižní Indie Anamudi 2695 m n.m., spoustu čajových plantáží, krásné čokoládové děti, a tam i zpět dostopovali. Co víc si cestovatelka může přát? Proto mi je jasné, že její stížnost na nepohodlí, jen proto, že mi seděla čtyři hodiny na klíně, na zadním sedadle maličkého Suzuki spolu s dalšími dvěma Indy, patřila k jejímu holčičení a nijak jsem se proto na ni nezlobil.
Ale dnes se chovala jako opravdová slečinka. Nejprve si šuškáním s jinou holkou domluvila, co je kolem zajímavého, a pak druhý den, tedy dnes, trvala na tom, abychom tam šli.
Bydlíme v zahradě v domě, co je kousíček od centra Munnaru a prakticky všude kolem nás, a zvláště po ránu, stojí desítky rikš, džípů a jejich řidičů. Zjistit odkud jezdí autobusy je v této společnosti nemožné. Ale na Top station, jsme museli. Vyšli jsme tedy pěšky, a pak stopem dojeli nejprve k přehradě. Tady si má žena začala vybírat klobouk, a jednu chvíli měla na hlavě růžový!!! No nekoupila ho, to ne. Ale když jsme s partičkou kluků z Karnataky dojeli do cíle, holčičení pokračovalo. Nahoře na hoře, byla mlha. S. zvedla nosík a řekla: ,,Jo ona je tady mlha, jo? No tak to se mi tady teda nelíbí.''
Byli jsme 1500 m n.m., viděli jsme nejvyšší horu jižní Indie Anamudi 2695 m n.m., spoustu čajových plantáží, krásné čokoládové děti, a tam i zpět dostopovali. Co víc si cestovatelka může přát? Proto mi je jasné, že její stížnost na nepohodlí, jen proto, že mi seděla čtyři hodiny na klíně, na zadním sedadle maličkého Suzuki spolu s dalšími dvěma Indy, patřila k jejímu holčičení a nijak jsem se proto na ni nezlobil.
