Letí takhle jednoho krásného rána Otakárek po louce. Letí letí a pojednou pod sebou uslyší pláč. Podívá se dolů na kameni uvidí sedět Běláska. Otakárek slétl dolů a zeptal se Běláska: "Copak ti schází?"
"Ale ztratil jsem se a mám takový hlad, že nemohu ani létat."
Otakárkovi bylo Běláska líto, tak mu povídá: "Kousek odtud je mýtina, která je plná květin s dobrým nektarem, tak já tě tam zavedu a najíme se. Já tady kousek dál bydlím ve starém stromu, tak u mne můžeš zůstat."
Slovo dalo slovo. Otakárek odvedl Běláska na mýtinu, kde byla spousta nádherných červených květin plných sladkého nektaru, kde si Bělásek i s Otakárkem pořádně nacpali bříška.
Pak spolu spokojeně odešli ke starému stromu a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
