Můj syn Petr je ve vztahu k lidem až nepřirozeně plachý. Z tohoto důvodu vychází ven jen v nezbytně nutných případech…. Vlastně chodí jen do práce. I tam se schovává před lidmi u svého PC ve své prostorné kanceláři.
Tohle všechno mi řekl na mé naléhání, když jsem ho jednou vzala na oběd do restaurace...
Viděla jsem, jak sebou nervózně šije, poklepává prsty o desku stolu a nohou o podlahu. Zkrátka se u něj projevily všechny příznaky, co mohou souviset s nervozitou, a horšily se s každou minutou, kterou jsme tam strávili.
Mimo jiné mi pověděl, že pokud je s cizí ženou, která se mu navíc líbí, tak se k tomu všemu ještě navíc potí, koktá. Také mi svěřil, že v nejbližší době má jít do kina se ženou, která se mu moc líbí, ale kvůli svým potížím se toho bojí.
"Mami poraď mi prosím," požádal mě naléhavým hlasem a se zoufalstvím v očích. Tak jsem mu řekla: "Dřív, než půjdete do kina, tak ji pozvi do restaurace a všechno jí to zkus říct.
Synovi ale přes obličej přeběhl jen chabý, nesmělý úsměv, no spíš úšklebek.
Když jsem se zeptala, jak dlouho tím trpí, tak neodpověděl, ale svoji teorii mám…
