Bylo 23 listopadu 2008. Zima, sychravo, mokro, mlha. Zkrátka počasí, kdy si říkáte, že byste dnes nejraději zůstali doma.
7:45.
V tuto dobu jelo po silnici E 44 rodinné SUV s dvoučlennou posádkou. Třicetiletým Petrem a jeho o dva roky mladší ženou Janou. Vlastně v tom autě byli tři: Petrova manželka totiž byla v šestém měsíci těhotenství.
Jako každé všední ráno v tuhle dobu spolu jeli do práce. On do kanceláře firmy, zabývající se nejrůznějšími analýzami a průzkumy od složení jídla až po volební průzkumy. Ona pracovala jako učitelka na zdejší střední škole. Po skončení pololetí už měla nastoupit na mateřskou dovolenou.
8:10.
Jako každé ráno se Jana s Petrem domlouvali, jak to bude s odjezdem domů. Jednou se totiž práce protáhne Janě, podruhé jemu. Ten, kdo měl delší pracovní dobu, si nechává auto a druhému zbývá MHD. Jak se tak domlouvali Petr, který řídil, přehlédl stopku a nefungující signalizační zařízení na nepřehledném, zarostlém, železničním přejezdu. Vjel na něj zrovna ve chvíli, kdy tudy projížděl vlak. Souprava narazila plnou rychlostí do vozu ze strany spolujezdce.
Strojvůdce viděl auto na poslední chvíli. Sice začal brzdit ihned po nárazu, ale přesto vlak před sebou tlačil auto ještě asi kilometr.
Uvnitř vlaku naštěstí moc lidí nebylo. Pár pasažérů popadalo ze sedaček, někteří měli maximálně tržnou ránu na hlavě. Jediným vážnějších zraněním, které se ve vlaku vyskytlo, bylo jen pár zlomených rukou.
Jakmile vlak zastavil, zavolal strojvůdce sanitku, informoval cestující o situaci a šel se podívat ven. Oběhl kupu šrotu tam, kde ještě před minutou bylo sedadlo spolujezdce... Zkontroloval ženě tep…
3. 2. 2009.
Úrazová nemocnice Praha.
Když se Petr probral z kómatu zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Kde… Kde to jsem.
"Jste v úrazové nemocnici," řekla sestra se soucitným pohledem a jakoby očekávala další otázku. Ta zatím nepřicházela. Tak si vzala slovo: "Měl jste nehodu a chvíli si pospal."
Petr se na zdravotní sestru chvíli díval. Pak se zeptal: "Co se stalo?"
"Narazil do vás vlak na přejezdu, nezastavil jste na stopce."
Petr opět chvíli mlčel. Pak si sestra všimla, jak se mu rozšiřují zorničky, zrychluje se mu dech, potí se a klepe po celém těle.
"Bbyyl ttam Ji.."
Sestra si sedla k němu na postel pohladila ho po hřbetě ruky a rameni.
"Ano byl…"
"Co je s…?"
"Jsou mrtví. Vaše paní zemřela hned. Miminko se nám podařilo zachránit, ale po třech dnech v inkubátoru přes veškerou snahu zemřelo."
Po této zprávě se Petr zhroutil na postel a už nepromluvil. Když sestra odešla, začalo se mu tělo otřásat pláčem.
Doma. 22. 6. 2009.
Po nějaké době strávené doma chtěl jít Petr opět do práce, ale nemohl. Jakmile totiž vlakem projížděl místo nehody, začal se potit a klepaly se mu nohy po lécích na uklidnění, které mu předepsal doktor. Zlepšilo se to do té míry, že mohl jet do Práce a zpět. Pak se zavřel doma a ven nechodil. Jediným jeho spojením s okolním světem kromě práce byl internet a komunikace s lidmi přes něj.
