Strojvůdce Jozef Hájek to ráno přišel do práce oblékl si lehce nepadnoucí uniformu. Za léta v této práce totiž malinko přibral. Kromě tohoto malého nedostatku, disponoval skoro padesátiletý pan Hájek ještě jednou na dnešní dobu dost nevídanou věcí - tou byly jeho dlouhé, po lopatky sahající, rockerské vlasy.
Jeho největším koníčkem v době volna bylo navštěvování největších rockových koncertů u nás i v zahraničí. V kolektivu byl Mánička, jak ho přezdívali jeho kolegové, hodně oblíbený pro svůj nezdolný optimismus a úsměv na rtech za každých okolností. Stejně, tak tomu bylo i dnes.
Když procházel nádražní budovou do depa poblikavaly na něj snad i světelné tabule, jak byly rády, že ho vidí. No a lidé jakbysmet, u těch mu stačilo aby se na ně podíval, usmál, smáli se taky, bylo jedno, jestli to byla žena, nebo muž. Josef měl jeden celodenní rituál, rád si pískal. Nebyly to však obyčejné písničky, byli to písničky známých rockových kapel. Kapelou Deep purple počínaje a kapelou AC DC konče.
7:40.
Zbývalo pět minut do pravidelného odjezdu a Josef dělal poslední přípravy před odjezdem na pravidelnou linku. Vždy když si sedl za přístrojovovou desku, svého přerostlého mazlíčka a viděl všechny ty páčky tlačítka a ciferníky, dostával se do takového zvláštního rozpoložení, dnešní mládež by tomu řekla rauš.
8:00.
Josef už měl za sebou čtvrt hodiny jízdy notoricky známou krajinou, pole, lesy, louky potoky, řeky, bytové domy, rodinné chalupy, tovární komíny a odpískáno už měl několik hitovek několika rockových kapel a byl spokojen, že vše běží, tak jak to běželo po celou dobu, jeho čtyřicetileté kariéry strojvůdce a byl nadmíru spokojen s tím jak mu i ta dnešní cesta bez problémů ubíhá.
8 :10
Když byl Jozef Hájek uprostřed písničky od Nirvany, tak v ten okamžik asi deset metrů před sebou na kolejích uviděl auto jediné co se dolů v daný moment a ve stošedesátce dělat bylo buď troubit, nebo brzdit, bohužel nepřišlo ani jedno. Náraz tedy přišel v plné rychlosti na dveře spolujezdce, brzdy zabraly až několik desítek vteřin po nárazu, přesně tolik vteřin na to aby se Jozef mohl sebrat ze země a stlačit páku aktivující brzdy. Když se zvedal viděl na podlaze krvavý otisk, sáhl si na hlavu, mávl rukou a šel informovat cestující o situaci když viděl krvavé ruce a hlavy.
;Prosím o chvíli pozornosti, smetli jsme auto, zůstaňte na místě jdu se podívat, jak to tam vepředu vypadá, zavolám pomoc a jestli do té doby nepřijede záchranka pomůžu vám, jak to jen půjde.
Jozef běžel přes mašinu ven k autu, než tam doběhl zavolal záchranku… Tedy k autu spíš k hromadě Šrotu, která ještě před pár minutami ještě autem byla.
Prvně běžel k tomu ženě, která seděla na straně spolujezdce a zkontroloval jí tep, nic. Udělal ji tedy křížek na čelo a zatlačil oči v tom okamžiku si všiml, že je těhotná, jezišikriste. Pomyslel si. Až teprve tě, to vypadalo, že začíná panikařit, oběhl však auto a zkontroloval tep řidiči. žije jen co s ním když se ho pokusím vytáhnout můžu mu víc ublížit, než pomoct. Proto si sedl na mez, hlavu do daní a modlili se aby už přijeli. Chvíli po tom už Jozef Hájek uslyšel vytoužené sirény.
Půl roku po této události se u pana Hájka rozvinul posttraumatický syndrom. Z tohoto důvodu musel Hájek svou milovanou práci s těžkým srdcem opustit a odejít do předčasného důchodu.
Opravená verze:
8:10
Vlak jel mezi stanicemi rychle. Josef právě poslouchal písničku od Nirvany, když najednou uviděl na kolejích auto. Jen pár metrů před sebou. Ve stošedesátce už se nedá dělat nic. Nestihl ani troubit, ani brzdit. Vlak narazil plnou rychlostí do dveří spolujezdce osobního auta. Josef upadl a praštil se do hlavy.
Brzdy zabraly až několik desítek vteřin po nárazu... teprve když se šokovaný Josef zvedl z podlahy a podařilo se mu stlačit stlačit páku aktivující brzdy. Z čela mu kapala krev, ale vypotácel se z kabiny a šel obhlédnout situaci. V prvním vagónu viděl krvavé ruce a hlavy.
"Smetli jsme nějaký osobák," řekl. "Kdo je vážně zraněn? A kdo mi může pomoci?"
