Loďák s věcmi už je pěkně naducanej. Je tam spacák i stan, všechno se tam vešlo. Nesmím zapomenout na plavky a opalovací krém. Má být krásně a slunečno, i když to na to teď zrovna nevypadá. Bouřkové mraky se prohánějí po obloze, zatímco jedeme ke kamarádovi vypůjčit si kánoi... a pak můžeme vyrazit.
Bouřka se blíží, začíná krápat, ale už jsme na místě. Loď vidím v rohu zahrady. Je trochu zarostlá trávou, na bocích s několika záplatami. Ale bude to na týden „naše“ kocábka“.
Prodírám se k lodi a nohama v „žabkách“ sešlapuju vysokou trávu. Najednou ucítím na chodidle bolest. Jako bych stoupla na něco ostrého.
„Co to, doprčic, je?“ Pálí to jako čert. A už se kácím k zemi.
Najednou mám před očima bílo... a pak modro a hlasy slyším jen z dálky... A cítím jak se mi, jak se mi sluneční paprsky opírají celou svou silou do zad. Bouřka je pryč a my se pomalu houpeme v naší bárce na hladině poklidné Berounky. Nade mnou je najednou úplně vyčištěná modrá obloha bez mráčku. Nad hlavou mi prolétnou volavky a přistanou v korunách stromů na břehu řeky. Pomalu pádlujeme a blížíme se k chatové osadě.... Mají to tu moc pěkné. Společné ohniště i molo nad řekou, kde chytají ryby. Mezi chatkami se pyšně tyčí udírna obložená břidlicí s nápisem na dřevěném štítu „Úschovna pro psy“. V dálce vidím na hladině řeky plovoucí párek labutí. Snad je nebudeme svým průjezdem kolem nich moc rušit.
Najednou mám zase bílo před očima. Někdo na mě volá a tahá mě za ruku.
Co se to děje?!
„Vzbuď se!“
Opět cítím bolest v noze a už se probírám. Ležím na lehátku v nemocnici a v ruce mám píchnutou infuzi. „Šlápla jsi na sršně a dostala od něj pořádnou dávku jedu,“ dovídám se postupně od svého drahého a doktorky. „Nejenže tě poslal k zemi, ale pořádně sis pospala.“
Po několika hodinách je noha už je jen trochu oteklá, a tak dostávám léky na alergickou reakci po štípnutí hmyzem a jdu domů.
Další den konečně můžeme vyrazit a ostatní ještě na řece dohnat. Já tam ale už byla, nebo ne? Že by to byl jen sen?
