Sobota. Super, na dnešek nemám nic naplánováno. Vypadá to na příjemně proflákané dopoledne. Po obědě bych mohl projevit dobrou vůli a zase chvíli zedničit. No, ale to počká po snídani.
Opravdu pomalu vstávám, pořád plnou hlavu pohody. Přichází první varování.
Došlapuji na malého gumového pejska.
Bolest okamžitě zahání všechny příjemné myšlenky.
Mám dojem, že i venku je najednou nějak horší počasí. Potichu nadávám. Tedy myslím si že potichu. Zdušené „Kurva práce, kdo sem tu kravinu narafičil!“ bohužel probudilo mou krásnější polovičku. Zničila mě beze slova, pohled úplně stačil. Bylo v něm naprosto vše co o sobě nechcete v sobotu, v sedm ráno vědět. Raději nic nevysvětluji. S omluvnou a provinilou grimasou (mimochodem výborně se nasazuje na ten vzteklej ksicht) vyklízím pole.
Nezačal jsem sice nejlépe, ale taková lapálie mi přece nezkazí víkend. Kávička, cigaretka a odcházím si sednout do křesla ven. Další obyvatelka našeho domu nebo lépe řečeno zahrady je nadšená. Páníček je venku, jdem si hrát. Je neuvěřitelné, kolik energie má po ránu padesátikilová rotvajlerka a jak ji všechnu dokáže vložit do toho, že má prostě radost. Ani ji nemusím volat, letí přes celou zahradu. Poprvé mě dneska někdo viděl a je rád.
Je vám jasné co muselo následovat? Fakt měla radost, fakt letěla ozlomkrk….. no a samozřejmě nedobrzdila. Ty malé zahradní stolky nejsou nic stabilního, výsledek byl jasný. Kafe na mě, na zdi, na psu, hrnek na hadry a tu ránu určitě bylo vevnitř slyšet. Vyháním psa, sbírám střepy a přemýšlím, jestli mám riskovat jít si dovnitř pro nové kafe. Odvážil jsem se a byla to chyba.
„Cos tam proboha vyváděl?“
„Nic, promiň,“ volím strategický ústup.
Restart. Je přece sakra sobota, mám úplně volnej den, rozlitý kafe a rozšláplá hračka mi to nezkazí. Následující dvě hodiny jsou v pohodě. Vše zapomenuto, všichni se usmíváme, nechávám se ukolébat. Proč jsem proboha bral tu bednu na vercajk vůbec do ruky!? Nebyla na obvyklém místě, drobet překážela, ale rozhodně to bylo lepší, než lézt deset minut po kolenou a sbírat její obsah po celé místnosti. Uklidím, zamaskuji uštíplou dlaždičku jak to nejlépe jde a mizím do dílny. Chyba. Jít dnes do prostoru, plného ostrých předmětů nebyl nejlepší nápad.
OK, je poledne přilepím náplast a jdu obědvat. Naštěstí není ryba nebo něco podobně zákeřného. Jsem nepoučitelný a opět polevuji v pozornosti. Odcházím na dnes nezaslouženou siestu do zahrady. Pohoda, klídek, dávám nohy na stůl. Levná židle z nejmenovaného hobby marketu to samozřejmě nedává. Kodiak by nemohl být tlustý pohodář, mít takhle aušusovej nábytek. Již nenadávám ani v duchu, ani přidušeně, ale tak, že z toho má požitek půl vesnice.
A pak mi to konečně došlo…. Je to on, je to den blbec. Pomalu a opatrně se odebírám na gauč. Vybírám si ten, co není pod lustrem, nač dnes riskovat.
