„Byl krásný slunečný letní den. Jmenuji se František a je mi dvanáct let. Celé prázdniny jsem byl zase u babičky Svobodové, to je máma mojí mamky, ne u babičky Kropáčkové, to je máma táty a k té moc nejezdíme.“ Ježíši, to je ale blbost. Takhle to napsat nemůžu. Ta naše češtinářka je normální sadistka. Dá nám domácí úkol hned první týden školy. Jsem se ještě ani nevzpamatoval, že musím zase vstávat ráno tak brzo. Někde tu mám poznámky z loňska, jak se to má dělat.
Hm. Takže nějaký začátek. To že byl letní den, je asi jasný, když jsme měli letní prázdniny. A to, že bylo venku hezky, asi taky dojde každýmu. Když prší, tak asi nebudu běhat venku, že jo. To, kolik mi je, vlastně taky není až tak důležité. Učitelka přeci ví, kolik mi je.
Taky nebudu psát, že k babičce Kropáčkové nejezdíme. To nikoho nezajímá. Máme psát o zajímavém zážitku o prázdninách a ne rodinou tragédii.
Takže znovu. „Na prázdninách jsem byl, jako každé léto u babičky“ Možná bych tam mohl napsat, že bydlí v Krušných horách. Jako že jsem byl venku v přírodě.
Jo, to je dobrý. Takže bych měl začátek. Co dál? Teď nějaký prostředek. Hm. To je to, jak říkala, jako že vo čem to vlastně je. Nepsat dlouhé věty, používat tečku a raději kratší, než dlouhé a nudné. To uhodla. Já nic dlouhýho psát nebudu, nejsem žádný Jirásek.
O čem bych tak mohl napsat? Prázdniny byly super a zažil jsem toho dost. Jenže prej toho nemáme zase psát moc, aby se prej čtenář neztratil či co. Aha, to jako mám do jedné povídky napsat jen jeden zážitek. Mohl bych třeba napsat, jak jsem chytal tu žábu. Mě teda přišlo dost hustý, v jednadvacátým století chytat v potoce žábu. Pak jsem jí samozřejmě zase pustil. Jenže když napíšu jen to, že jsem chytil žábu, tak to bude zase moc krátký. To chce nějakou akci. Aby pořádně tekla krev. No, i když, já jsem potom uklouznul na kameni, celý jsem se v tom potoce vymáchal a rozbil jsem si koleno. To bylo krve dost. To se bude líbit i klukův ve třídě. Zápletka je teda na světě, je tam jen jedna akce a tečka. Ani to, jak říkala s tou flintou na zdi, to mě fakt pobavilo. Jako že když napíšeme, že tam něco je, tak čtenář očekává, že to použijeme. To jsem asi trefil přesně. Byl tam kámen a já si o něj rozmlátil koleno. Nic víc, nic míň.
Fajn, teď co? Aha závěr. K čemu je to proboha dobrý? Spolužákům bude stačit ta akce s žábou, to budu určitě vyprávět několikrát. Ale prej všechno musí mít nějaký konec. Mě se bude nejvíc líbit, až zase bude konec školního roku a pojedu k babičce znovu. Třeba tam ta žába ještě bude a chytím si jí znovu. To bych vlastně mohl napsat. To nikoho neurazí. Učitelka bude ráda, že jsem vůbec něco napsal. Loni jsem přinesl jen půlku. Na výmluvu, že mi došel papír, se moc netvářila. Jsem asi prostě dostatečně nepoužil tu její literární pravdu. Že to pravda úplně být nemusí, ale že tomu musí čtenář uvěřit. Takže jinak
„Prázdniny u babičky se mi moc líbily a už se těším, až k ní příští rok v létě pojedu znovu“
No a je to. Ty vole, to ani nebylo tak těžký. Ono je občas dobrý tu učitelku při hodinách češtiny poslouchat. Když člověk ví, jak to má napsat, co tam má napsat a čemu se má vyhnout, tak je to docela jednoduchý. To bych mohl dát nakonec jako ponaučení. Ba ne, kašlu na to, tohle není žádná bajka.
Načisto to přepíšu až zítra ve škole. Teď beru kolo a frčím ven za klukama, dokud je venku hezky.
