Po vzpomínkách na loňský pobyt u rozhlasu a stálé šeptandy jak bude hůř jsme s kamarády neustále probírali možnost útěku za hranice, v našem případě do USA, kam jinam. Ovšem finance hochů po vyučení nebyly nijak převratné, naopak byli jsme bez peněz. Kamarádi byli všichni ze Žižkova a já z Dejvic, ale všichni jsme byli vyučeni ve strojírenských oborech, i když každý v jiné fabrice. Tak jsme se dohodli, že zkusíme zjistit, jak by to šlo.
Hledali jsme levné zájezdy na západ ve všech možných cestovkách (tehdá jich moc nebylo) a našli třídenní autobusový zájezd do Západního Berlína. Mezitím si ostatní z party přece jenom tento krok rozmysleli, zbyli jsme tři. Já, Franta zvaný Fána a Honza řečený John. Podali jsme přihlášku, zaplatili zálohu, dostali formulář na vystavení pasu i o vízum. Přihlášky i pasy se vydávali v Praze Na Perštýně a vždy tam byla obrovská fronta, kde si majetní mohli předplatit náhradníka, jenž frontu vystál za ně. Ostatní pěkně do řady a někdy i přes noc. Mimochodem u cestovek to bylo stejné. Vše jsem poctivě vyplnil, ale s barvou očí jsem měl problém, do připravených kolonek se moje barva nehodila a tak jsem ji nevyplnil, čekaje co se mnou bude, neboť mi pas taky nemusely dát. Nicméně úředník rozhodl, že mám oči šedé a bylo to. Již jsem jenom čekal na zhotovení.
A dočkal jsem se, nadešel onen očekávaný den a já dostal pas i vízem. Hurá do cestovky, ale tam přišlo obrovské zklamání. Přece jenom to vydávání bylo trochu delší než u ostatních a já byl zařazen jako náhradník. Uklidňovali mě, že vždy někdo nejede z vážných důvodů a tak mám velkou šanci. Termín se však blížil a nikdo neodřekl.
Co teď? Od známých jsem se dozvěděl, že ve vážných a náhlých případech vydávají Němci vízum na hranicích, máš-li vážný důvod. Tak jsme se dohodli s klukama, že já tedy pojedu soukromě a oni se zájezdem a ze Západního Berlína mi pošlou telegram, že mi zemřel strýc Kurt. Sehnali jsme si perfektní překlad, a ten měli poslat.
Teta Honzy pracovala jako pokojská v hotelu na Žižkově a zcela náhodou tam našla mapu Západního a vlastně i východního Berlína. Našli jsme podle nás klidnou část Západního Berlína tak křižovatku dvou ulic a tam jsme si dali schůzku den po odeslání telegramu. Ve 4 hodiny odpoledne. Kluci odjeli. Protože jsem v té době pracoval na letišti jako údržbář, zavedla mě pracovní povinnost i do tak zvaných „posádek“ což byla budova vedle hlavní (tehdy nové haly) a tam jsem se dozvěděl od děvčat tam pracujících (oni to měli od pilotů), že existuje ve východním Berlíně na letišti spojení se Západním Berlínem autobusem pro cestující z východu na západ a kteří nemají přímé letecké spojení do západní Evropy. Cena 5 západních Marek. Jinak nic.
Zakoupil jsem letenku Praha – Berlín a zpět (neboť to se kontrolovalo) a čekal na telegram. Telegram přišel až odpoledne. Ráno jsem vyrazil na letiště tentokrát ne do práce ale do světa.
Bílé hipísovké kalhoty, květovanou košili, kufřík že by si ho dnes braly děti do školky. Ti co věděli, že se nevrátím jenom nevěřícně kroutili hlavavami. A letěl jsem. Na letišti ve východním Berlíně bylo vše jak popisovaly na letišti v Praze. Našel patřičný autobus, zaplatil a čekal. Rozjely jsme se. Zatím nikdo nic nekontroloval a tak jsem byl patřičně napnutý a vykulený. Pak jsme přijely na hranici, přišly východní celníci, zkontrolovaly pasy a jely jsme. Lidi to nebylo možné, tráva byla najednou zelená, obchody plné barevné reklamy, vše upravené, šílený rozdíl od té vysušené trávy vzadu. Přijely jsme na letiště, všichni vystoupily i já a co teď? Našel jsem papírek s adresou a místo schůzky a přemýšlel jak se tam dostat. Německy jsem neuměl ani slovo a policajtovi se mi ze zkušenosti od nás nechtělo říkat. Nic jiného ale nezbylo.
Byl nesmírně ochotný, na můj papírek i napsal čísla linek autobusu a místa kde přestoupit, s tím abych lístek ukazoval průvodčímu. Za 40 minut jsem byl na místě. Bylo teprve půl třetí a já nevěděl co s časem. Prohlížel jsem si obchody, za pro mne drahý peníz koupil pravou Kolu. Čekal jsem. Po hodině jsem začal být nervózní, po dvou na nervy. Čekal jsem 4 hodiny a už vážně přemýšlel, kam se vrtnu na noc. Kousek dál byly lavičky. Nic moc ale dobrý.
Začínal jsem opravdu blbnout, když přijeli. Fakt jsem měl obrovskou radost, že je vidím. Pojď, pojď, pojď jedeme do lágru. Zkoprněl jsem. Slyšel jsem lecos a tak se mi nechtělo. Vůbec. Neboj se, vše je zařízený, to není jak si myslíš. Z autobusu utekla půlka turistů i s řidičem. Tak jsme jeli. Vůbec to nevypadalo hrozně, dvoupatrové paneláčky uprostřed zeleně, vzrostlé stromy, děti si hrající na písku, úplně klidná atmosféra. Tak jdeme.
Vešli jsme do vrátnice a tam na nás zamávaly abychom šli k nim a koukali na televizi, že teď nemají čas. Američané právě vystupovali na Měsíc. Bylo to 21.7.1969, Američané byli na měsíci a já na Západě.
