Pomocníci přicházejí. „Ty chceš tahat tu střechu nahoru?“ dotazuje se s pohoršeným výrazem ve tváři má první a poslední manželka. „Říkal jsi, že si na to pozveš kluky ze sousedství,“ pokračuje přísným tónem.
Hm, vzdělávání dětí asi zanechalo stopy na paní asistentce.
„Ano, máš pravdu, lásko, jen to chci vyzkoušet, jak to půjde, nebo nepůjde“ a přitahuji dřevěné palety, abychom byli při té operaci nohama poněkud výš.
„Ty ses zbláznil, to přeci neuzvedneme,“ pere do mne další námitku. „Verunko,“ reaguji na to, „zkusíme jen jedno áčko.“
Rozdělím role. Já s Jakubem, starším synem, držíme áčko na krajích za jeho nožičky. Vítek, mladší synek, s manželkou vrchol ležícího áčka. Zvedáme jej. Jakub hekne, ale drží. Přecházíme k základní stavbě a dřeme položené áčko na konstrukci stání. Hej rup, vzpomenu si na Wericha a Voskovce, áčko leží tam, kde má. Veronika jej překlápí na stojato. „Je tam,“ křiknu radostně. Áčko sedlo na konstrukci jako prdel na hrnec.
„To docela šlo, ne?“ říkám s radostí v očích. „Zkusíme ještě jedno, ne?“ Moc se ostatním nechce, vidina ztráty času na počítačích straší. „Hele, je to jen chvilka,“ a velím k dalšímu áčku. Pak k druhému, třetímu až je nahoře i to osmé, poslední. „Ty, neříkal jsi, že zkusíme jen jedno, že ti jinak pomůžou kluci?“ rýpe do mne manželka. „Jsi pěkný lhář,“ konstatuje. „Hm, jsem lhář, nebo pěkný chlap?“ obracím se s šibalským úsměvem na svoji ženu.
