Doslova včera jsem se vrátila z Arménie a jak jinak než plna zážitků. Ta země je naprosto odlišná – lidé, krajina, budovy. Město. Jeli jsme tam jen na pár dní ke známým, a o to víc byl program nabitý.
Kromě centra a skvělých restaurací, které jsou bohužel vždycky naším hlavním cílem, viděli jsem nádherné centrum Jeremenu a Escády včetně krásných kusů moderního umění z celého světa. Pro Arménii je financovali arménští imigranti. Vše projektováno Alexandrem Tamanjanem – město dokulata, protnuté křížem.
Objeli jsme několik tamních vesnic a hory a samozřejmě zavítali do Garni – antického chrámu, původně z 3. stol př.n. letopočtem. Byl několikrát zničen a opraven a tady na východě je to jediný dochovaný antický chrám. Překvapí vás, jak je malý.
Tento výlet jsme zakončili dalším místem v horách – klášterem Gerghard. Usazený ve skalách vypadal jak orlí hnízdo. Překvapení následovalo při vstupu dovnitř. To bylo něco! Stavba ze 4.stol. je z části vtesána do skály. Prostory navazovaly jeden za druhým a ten hlavní byl nad očekávání velký. Paprsky světla dopadaly úzkými otvory. Všichni návštěvníci zkoušeli akustiku, která je mimořádná. Celkový dojem? Syrovost, autentičnost, historie.
Nikdy jsem si moc nekladla otázku, jestli věřím nebo nevěřím na duchy. Rozhodně jsem si duchařské příběhy jiných bez výsměchu poslechla - a zapomněla. Tady jsem fotila o sto šest a v hlavní místnosti se mi stalo něco, co nikdy předtím. Zkouším další snímek, znovu, znovu… „Honzo“, s obavami oslovím manžela, „já asi viděla duchy…“.
„To je jasný“, překvapivě na to on, „tady jich musí být strašně moc!“.
Ulevilo se mi, chvíli jsem si připadala totiž jak nesvéprávná. Ale kužele stříbřitého prachu se objevovaly na mých fotkách opakovaně, nejprve bez pohybu, pak i lítaly.
Když jsem si fotky v autě prohlížela, nic na nich samozřejmě vidět nebylo. A tak je můj duchařský příběh jenom jeden z mnoha dalších.
