„Dobrý den paní řidičko, vaše doklady prosím. Jestlipak víte, čeho jste se dopustila?“ promluvil hodný mladý kluk, ten starší a zlý obcházel auto ze všech stran, zamračeně se díval na vzorek pneumatik a prohlížel nálepky z technické kontroly.
„Krásný slunný den přeji i vám,“ odpověděla jsem trochu rozpustile.
„Já že se něčeho dopustila? To nevím, že bych snad jela malinko rychleji? V tom sluníčku totiž špatně vidím na budíky“.
Moje drzost asi rozezlila toho staršího a skočil nám do řeči s nepříjemným a podrážděným tónem v hlasu: „Malinko rychleji? To si snad ženská děláte srandu. Naměřili jsme vám stopatnáct na padesátce, které jste si zřejmě nevšimla stejně jako toho, že jsme za vámi jeli asi pět minut!“ O telefonu se nezmínil, tak to snad bude dobré, jeden prohřešek asi uhraju.
„To je o papíry, vážená“, nesnáším když mi nědo říká ‚vážená‘, ale přece jen mě trochu zamrazilo, té padesátky jsem si fakt nevšimla.
“Promiňte, ale nemohla jsem jet přes sto kilometrů v hodině, to je technicky nemožné“.
„Jak technicky nemožné, to mi chcete říct, že tohle auto nejede přes sto kilometrů v hodině?“
„Ale jistě, to jede klidně přes dvě stě kilometrů v hodině, ale trvám na tom, že jsem víc než stovkou jet prostě nemohla.“
To už u mě stáli oba dva a dychtili se dozvědět co ze mě vypadne za blbost, která se dá očekávat od blondýny v kabrioletu.
„Můžeme vám ukázat záznam, pojďte se podívat k nám do auta“, řekl znovu ten hodný.
„Děkuju za pozvání, ale to nebude zapotřebí, trvám si na svém a můžu vám to vysvětlit“, nechtěla jsem riskovat, že si připomenou ještě ten telefon.
„No tak prosím, do toho“, spustil zase ten zlý policajt.
„Jak jste si asi všimli, mám dlouhé vlasy,“ oba přistoupili o krok blíž a nevěřícně na mě zírali a já po krátké dramatické odmlce pokračovala: „Když jedu do stovky, tak je to v pořádku, vlasy mi foukají směrem dozadu. Když ale překročím sto kilometrů v hodině, začnou mi poletovat kolem obličeje a já nic nevidím. A protože jsem normálně viděla na cestu, prostě jsem nemohla jet víc než sto kilometrů v hodině!“
Mladý a hodný nevydržel a odešel za auto vyprskout smíchy, staršímu se zkroutily koutky úst a v krku mu bublalo, jak moc se snažil zachovat si přísnou tvář, což stejně nakonec vzdal a taky se rozchechtal.
„To je pochopitelně seriózní vysvětlení“, snažil se udržet se mnou krok. „I kdybysme přimhouřili oči a připustili možnost, že jsme vás naměřili na sedmdesátce, i tak by to bylo aspoň za dva tisíce. Máte u sebe nějakou hotovost?“
„Dva tisíce? Tolik peněz?“, asi si mysleli, že když jedu v kabrioletu, mám taky naditou peněženku, což je blbost, to auto stálo daleko víc než jsem si mohla dovolit. „Nebyla by nějaká letní sleva, prosím?“, v tu chvíli už jsme byli kamarádi a já si mohla trochu žadonění dovolit.
„A jakou letní slevu byste si představovala?“ zlý už byl taky docela hodný.
„Teď jsem byla v obchoďáku a tam mají všude sedmdesáti procentní letní slevy.“ Tím jsem je dorazila a hoši začali horečně počítat kolik dělá zbylých třicet procent ze dvou tisíc. Pobaveně jsem je pozorovala a nechala chvilku smažit v letním parnu.
„Víte co, nebudeme se vzájemně trápit a zaokrouhlíme to na pět set, co říkáte?“ Klukům se evidentně ulevilo, že už nemusí dál počítat.
„Moc mě to teda mrzí, zrovna jsem je chtěla poslat na konto povodňové charity, ale co se dá dělat“. To už mi jich ale bylo vážně líto, v očích a solidárních duších měli zmatek a já byla jen krůček od absolutního vítězství. Přišlo mi ale trochu nefér zneužívat přírodní katastrofy k vlastnímu prospěchu, sáhla jsem tedy do peněženky, věnovala jim pět set korun a na stvrzenku nečekala, bylo to mé poděkování za chvilku příjemně strávenou vzrušující debatou.
Bylo těsně po povodních roku 2002. Tehdy konečně vysvitlo sluníčko, mosty přes Vltavu se znovu otevřely a já vyrazila ve svém kabrioletu, kterých tenkrát po Praze jezdilo pramálo, po pražském okruhu na kafe s kamarádkou Eliškou. S otevřenou střechou, větrem v dlouhých vlasech, muzikou tak nahlas, že jsem možná budila za okny panelákových bytů dětičky odpočívající po nedělním obědě, a s mobilem v ruce jsem v dobrém rozmaru frčela trochu se zpožděním do centra.
