Pětašedesát let, hluchý, kunsthistorik, notorik, oblečený v černém. Zbylé dlouhé vlasy nad téměř holou lebkou jsou obarvené na černo. Půlnoční kovboj. Miluje mladé ženy bez šance jim udělat skutečnou radost. Kromě divadelní role. Ale pozor, je to obchod.Jsme na sklonku sedmdesátých let. Tento svět už je mu víceméně jedno. V padesátých byl neprávem uvězněn kvůli podezření z přípravy atentátu na prezidenta Zápotockého. Ochutnávacího psa v divadelní restauraci ranila mrtvice a pár lidí si to odpykalo. Protože nic nespáchal, nic z něj nevymlátili a v osmašedesátém ho rehabilitovali. Nahluchlou trosku. Za prožitá utrpení dostal trafiku a tou je naše divadlo.
Je prostý. Žije v paneláku, v divadelní lóži a v ředitelně. Rodina ho odepsala. Občas se tváří, že něco režíruje, ale většinou jen do chvíle, než udeří absťák. Netuší, co ti lidé na jevišti dělají, plete si postavy, herce a kulisáky, vynadá nápovědě, že ještě chodí s textem, aranžuje nesmysly, dokud žízeň není nesnesitelná. Pak konečně zvolá: „Pauza!“
Po přestávce se režie v tichosti ujme choreograf a asistent režie. Ředitel se vytratí a při troše štěstí v kuloárech usne.
Snídá červené víno, nosí si ho v kapse nebo v aktovce i k svačině, moc nejí a když tak bujabézu (francouzská rybí polévka), a protože má francouzské lyceum, po ránu si zpívá Marsellaisu, Kdyby ještě dovedl nenávidět, asi by nesnášel své nefunkční pohlaví.
„Co tomu říkáš, Tadeáši? To jsem drzá, viď?“
„To mělo být o mně? Dáš si dvojku červenýho? No, nekoukej furt jak otrávená abatyše... Co děláš dneska večer?“
Moje postava: Notorický divadelní ředitel
Klady?
Miluje divadlo a všechny, kdo ho vytvářejí. Ženy víc. Neubližuje, neškodí, na stranických schůzích baví a pohoršuje soudruhy svými extempore. Za mírnou protislužbu uvede blbou hru začínajícího autora a zodpoví si to.
Zápory?
Aby nepil sám, vytváří notoriky ze svých oblíbenců. Odmítavé dívky si nezahrají.
