U moci byli komunisté a oba moji rodiče byli faráři. Tato kombinace tehdy moc dohromady nešla. Můj otec byl, tak jako mnoho jeho kolegů v té době, odveden do armády jako politicky nespolehlivá osoba k PTP (Pomocný Technický Prapor), o němž tak trefně vypráví Miroslav Svandrlík v knize Černí baroni. Mamka byla s taťkou domluvena, že dostanu jméno Dea ( řecky bohyně), ale toto jméno nebylo na seznamu povolených jmen. Takže co teď?
Mamce se zdálo nejblíže jméno Dominika, ale proti tomu se postavil taťka. Správně usoudil, že se mé dlouhé jméno Do-mi-ni-ka Mi-kul-čá-ko-vá nevejde do žádné kolonky a než se podepíšu, tak mi ujede vlak. Když viděla soudružka matrikářka mamčino váhání, rozhodla, že se budu jmenovat Nina. A tak mne také zapsala. Ale co, doma mi stejně všichni říkali Dea..Ale co škola ? V každé čítance se objevovala nějaká Nina nebo Ninočka, v učebnicích ruského jazyka jsem byla zase ve společnosti Nataši, Volodi či Timura.
A přišel rok 1968, 21.srpen, okupace sovětských vojsk. Mně bylo bláznivých, pubertálních 15 let a lítala jsem s otcem po Vinohradské třídě, rozhazovala letáky, psala křídou po zdi a chtěla jsem také na protest honem něco velkého udělat. Jo, ale co ? CO ? V září jsem měla nastoupit na střední školu, a vtom mne to v té mé hlavičce scvaklo. Přece nebudu nosit jméno okupantů !!! Žádná Nina. Po bráchovi jsem si ze dne na den začala říkat Michaela. Byla jsem pyšná, jak jsem to dobře vymyslela. Pravda, trochu jsem vnesla zmatek mezi kamarády, co mne znali, a tak jsem přestala na Ninu slyšet, abych je přeučila a pro nové spolužáky už jsem byla v pohodě Michaela. Ale nějak jsem to v té 15ti leté hlavičce nedomyslela. Na oficiálních dokladech jsem tedy měla Ninu, ale jinak jsem byla Míša. Když jsem se v roce 1975, za hluboké normalizace, vdávala, tiskla jsem si dokonce dvoje svatební oznámení: jedno s Ninou, kdo mne znal dřív, a druhé s Michaelou. Na radnici jsem se vdávala jako Nina, v kostele jako Michaela. Stejně zůstala polovina svatebčanů venku před kostelem, aby jim to kádrově neuškodilo …Trochu složité, že? A tak to bylo pořád. Přejmenovat se v té době nešlo, a tak jsem s tím nějak neustále „bojovala“.
Jednou mi například tchán poslal peníze na novou sedačku, na které jsme zoufale čekali. Ale protože napsal adresu na jméno Michaela, já v občance Nina, tak mi peníze na poště nedali. Poslali je odesilateli zpět, tchán je musel poslat znovu, a vysněná sedačka už byla fuč.Těch malých historek bylo mnoho: Ani děti dlouho nevěděly, jak se vlastně jejich maminka jmenuje a notně tak své soudružky učitelky mátly. Mne se pravidelně na třídních schůzkách ptaly, jak se vlastně jmenuji. Raději jsem nic nevysvětlovala.
Vrchol toho všech zmatků se stal jednou v Londýně na letišti. Přestože jsem si dávala na ta dvě jména velký pozor, kde musí být Nina a kde mohu používat Michaelu, stalo se, že mi recepční v práci objednala letenku do Londýna na jméno Michaela. Bylo to asi rok po té, co byl v New Yorku teroristický útok na dvojčata a zpřísňovala se všude na letištích ostraha. Vystoupila jsem z letadla na Heathrow ale ouha. Už mne nepustili za terminál dál do Londýna. V občance Nina, na letence Michaela, kdo vlastně jsem ? Žádné moje vysvětlování nepomohlo. Připadala jsem si jak Tom Hanks ve filmu Terminál a přemýšlela, jak dlouho budu mezi terminály já, než se dostanu domů. Fakt to vypadal špatně. Zpáteční letenka byla také vystavena na Michaela. Trvalo půl dne, než se vše vysvětlilo. Zachránila mne až nafaxovaná pracovní smlouva, kde jsem měla uvedena obě dvě jména Nina -Michaela. Z pracovní cesty nebylo nic a já přiletěla večer domů s tím, že TOHLE tedy už nikdy !
Ale kruh se uzavřel. Jedna z nejkrásnějších modelek světa, Andrea Sklenaříková, porodila nedávno dceru a dala ji jméno Nina. Proslavila tím toto jméno na celém světě. Ale já i bez modelky dávno vím, že už bych takovou hloupost, jako měnit si jméno, znovu neudělala. Nina je nejen ruské, ale í krásné francouzské a polské jméno.
Ale vysvětlujte něco puberťákovi v době okupace.
