„Můžeš mi laskavě připomenout, co tady děláme?“ sykne naštvaně Běta.„Pšššt! Musíme být potichu. Netuším, jestli nahoře někdo nehlídá,“ odvětí tiše Magda.
„Mám toho dost! Říkala jsi krátká procházka… Teď se tady drápeme do kopce, jako nějaký blbý krtonožky. Vždyť je tma!“ brblá dál Běta.
„Zase taková tma není. Krásně svítí měsíc,“ oponuje Magda, „A krtonožka by to vzala spíš pod zemí…“ V tu chvíli nad dívkami proletí výr a kdesi se ozve volání nočního ptáka.
„Já se bojím. Jdu domů,“ prohlásí rezolutně Běta.
„Neblbni. To byla jen žluna. Za chvíli jsme tam.“
„Já chci jít zpátky hned!“ nedá se Běta.
„Tak běž, ale sama, já musím nahoru. Potřebuju si vyrýpnout pár kořínků,“ konstatuje suše Magda.
„Že jsem si to nemyslela. Jako vždycky. S tebou se nedá normálně nikam jít. Pořád něco sbíráš nebo fotíš. Myslela jsem, že dáš pokoj aspoň za tmy…“ vyčítá Běta kamarádce, ale dál se štrachá do kopce. Vrcholek už mají nadosah – Běta zahlédla kousek zříceniny místního hrádku. V tu chvíli ztuhne a zastaví se.
„Co děláš, tak jdi ne?“ oboří se na ni Magda.
„Já viděla světlo!“
„To je blbost! Co by tu kdo dělal?“
„To co my, například, nebo mají táborák,“ konstatuje uštěpačně Běta a ukáže směrem k hlavní věži, „Vidíš to světýlko? Třeba jsou tam trampové. Určitě mají buřty a pivo…“ Běta se na minutku zasní.
Magda se neochotně podívá vzhůru. Skutečně to vypadá, jakoby nahoře v okně někdo zapomněl svíčku. Proč zrovna dneska? Kdo jiný ještě potřebuje úplněk a svatojakubskou noc?
„Musíme potichu,“ zašeptá Magda a přikrčí se.
„Ty myslíš, že jsou tam nějaký čarodějnice?“ zhrozí se Běta, „Co když nám budou chtít vyříznout srdce z těla?“
„To je blbost. Navíc už nejsi panna… Nebo jsi?“
„Tssss!“ zazní odpověď.
„Jestli jo, tak to se musíme mít na pozoru!“ Magda se směje.
Běta nikdy nepozná, kdy to Magda myslí vážně a kdy si z ní dělá legraci. Minulý týden jí například vyprávěla o nějakém středověkém nápoji lásky, co objevila v té staré knížce po prabábě. Byly v něm samé divné věci, které Běta nezná, ale Magda se tvářila, jako že není problém nápoj připravit. Jediné, co jí dělalo starosti, byl nějaký kořen. Zdlouhavě Bětě vysvětlovala, že se sice dá koupit, ale že je těžké poznat podvrh od pravého kořene, protože se neprodává celý, ale jen jeho kousky...
„Můžou ti místo toho prodat cokoliv, třeba pampelišku a většina lidí nic nepozná…“
„Ale ty jo! Ty přece víš, jak vypadá usušený kořen pampelišky nebo nějaký jiný kořen. Poznáš je všechny!“ Běta téměř křičela. Obdivuje znalosti své kamarádky, i kdy nevydrží moc dlouho poslouchat její přednášky o tom, jestli je na nastuzení lepší tinktura ze sedmikrásek či smrkový med, nebo že si má její mamka na bolavá kolena dávat radši křenové placky než Voltaren.
„Magdi, a nejsou ty kořínky, co si potřebuješ vyrýpnout, náhodou do toho nápoje, co jsi o něm mluvila minulý týden?“
„Pssst! Něco slyším,“ Magda přičapne za keř a rychle přitáhne i Bětku.
Skutečně je od hradu slyšet hlasy, pak dokonce kytaru a zpěv.
„Trempové! To se na to můžu vykašlat!“ zahartusí Magda a kopne do kamínku u cestičky. Ten se velkým obloukem vznese a pěkných pár metrů letí.
„Jauvajs! Kterej kretén po mně hází kamení?“ ozve se mužský hlas.
„Ajaj! Sorry!“ zvolá Magda, čímž prozradí nejen jejich přítomnost, ale i úkryt.
Zpěv ztichne, kytara přestane hrát. „Kdo je tam?“
„Nikdo!“ ujede Bětce.
„Tak se ukaž, Nikdo! Zveme tě k ohni!“ Postavy u táboráku se začnou zvedat. Je slyšet šepot a kroky.
Magda vezme Bětku za ruku a stoupne si, „Tak pojď, oni nás neukousnou.“
„A jak to víš?“ Bětka stojí na místě a nechce se jí hnout.
„Kdyby tě někdo rafnul, tak křič a utíkej,“ dá ještě Bětce radu a táhne ji směrem ke světlu.
„Ahoj!“ pozdraví je hřmotný mladík třímající kytaru.
„Ahoj!“ odpoví Magda, „Nechtěly jsme rušit. A ten šutr mě mrzí,“ dodá směrem ke klukovi, co si hladí ucho, „Myslela jsem, že je to drn. Netušila jsem, že poletí tak daleko.“
Kluk si sundá ruku z ucha. Má na ní krev, „Jen mě to štrejchlo, to bude dobrý,“ zahučí a hledá v kalhotách kapesník.
„Dám ti na to jitrocel, určitě tu někde bude…“ zareaguje Magda a snaží se prohlédnout tmu, co panuje kolem.
„Viděl jsem ho támhle u těch kamenů vlevo u zdi,“ naviguje ji mladík a dál si drží ucho.
Magda dojde ke kamenům, posvítí si mobilem a utrhne pár lístků. Dá si je do dlaní a rozemne je, „Dej mi ten kapesník,“ natáhne ruku a položí na látku pomačkané lístky, „Přilož si to na to ucho,“ dodá ještě.
„Já vím,“ utrousí kluk a dá si zelený obklad na ránu.
„Já jsem Magda a ještě jednou se omlouvám,“ Magda podá klukovi ruku. Ten napřáhne levou, pravačkou si přidržuje kapesník na uchu, „David, toho času střelený kamenem.“
„Tohle je moje kamarádka Bětka,“ představí Magda kamarádku.
„Těší mě, Davide,“ Bětka, místo podání ruky, udělá pukrle a Magda na ní vytřeští oči. Co ta holka blbne?
„Kde se tu berete? Myslel jsem, že čarodějnice se pálí dole ve vesnici…“
„Jo to pálí,“ procedí Běta vyčítavě k Magdě.
„Tak co děláte tady?“ ozve se ten kluk s kytarou.
„To se nesmí? Je ten hrad snad váš či co?“ popudí Magdu všetečné otázky.
„Ne, to ne, jestli chcete, přidejte se k nám u ohně. Hezkých holek není nikdy dost,“ zasměje se kytarista, „Já jsem Tonda, a jestli chce, představím vám zbytek bandy. Tak pojďte…“
„Běž,“ postrčí Magda kamarádku, „Třeba mají i to pivo, co jsi chtěla. Já si jen něco zařídím.“
„Ty a ty tvoje kořínky,“ ucedí Běta a odchází s Tondou.
„Kořínky?“ ozve se David.
„No, spíš bylinky, sbírám je do herbáře,“ mlží Magda.
„Ty je do herbáře sbíráš za úplňku o svatojakubské noci a jak se tak dívám na hodinky, tak třeba o půlnoci?“ David se na Magdu podívá se zájmem, „Který kořen chceš dneska vykopávat? Křen to asi nebude…“
„Tak všechny kořeny mají dneska velkou sílu,“ Magda neví, co na sebe může prozradit, „ale já mám skutečně herbář, bylinky mě baví…“
„Aha… A kterou tu hledáš dneska?“
„No, nevím, jestli to znáš, ale hledám mandragoru. Měla by tu růst.“
David se začne hlasitě smát, „Mandragóra? Tady?“
„No a proč ne?“ urazí se Magda.
David si založí ruce na prsou. Ucho už mu nekrvácí, „Nikdy jsem neslyšel, že by tu rostla.“
„Podle kroniky tady roste!“ Magda dupne nohou.
„Tak se hned nečerti. Myslíš, že když tu byla za hradbami dříve šibenice, musí tu být i mandragora…?“ David udělá krok k Magdě, aby na sebe nemuseli křičet. Stojí teď ve světle měsíce. Konečně si může Magda prohlédnout jeho tvář. Zajímalo by ji, jestli má hnědé oči nebo se jí to jen zdá, díky nedostatku světla. Každopádně by potřeboval ostříhat. Vypadá jako rošťák. Jestlipak má i pihy? A jak asi vypadá jeho úsměv? Běží Magdě hlavou. Pak si připomene, proč tu vlastně dnes je: „Davide a ty víš, kde stála ta šibenice?“ zeptá se.
David kývne, „Jestli chceš, tak ti to ukážu.“
Magda kývne.
David ji bez okolků vezme za ruku a vede ji za hradby. Venku se otočí vpravo a dojdou k ostrohu, „Podle místních záznamů byla šibenice tady.“
„Fakt? To je super!“ zvolá Magda. Vyndá baterku a začne prozkoumávat zem.
„Hledáš něco?“ podiví se David.
„Tu mandragoru přece. Podle místní bylinkářky rostla pod šibenicí, tam, kde krev nebo sémě oběšencovo zkropilo zem…“
„Dost morbidní.“
Magda nic neříká, dál prohlíží zeleň pod nohama, „Všechno je to tady udupaný, tady dokonce neroste nic,“ ukazuje na plácek na kraji ostrohu.
„Tam je ve dne hezká vyhlídka do kraje,“ konstatuje se David.
„Tak to je fajn, to bylo na ty popravy hezky vidět…,“ odvětí Magda a dál svítí baterkou do trávy.
„Poznal jsem mateřídoušku, nějaký hluchavky, řebříček, podběl, jitrocel, co mi zachránil ucho, ale tohle neznám… Ty víš, co to je?“ obrátí se na Magdu.
„Ukaž,“ Magda udělá pár kroků a přidřepne si k Davidovi.
„Tady,“ David ukazuje na poměrně bujný porost, který vypadá trochu jako hluchavka, jen má kvítky do modra.
„To je jen šanta. Šanta kočičí. Mandragora vypadá jinak. Listy má jen dole u země a její kvítky...“
David Magdu vůbec neposlouchá. Jen ji pozoruje. Moc dobře ví, jak vypadá mandragora i šanta, ale chce se dívat na Magdu. On věděl, že dneska přijde. Netušil o ní nic konkrétního, jen že má dnes potkat svou „osudovou lásku“. Sice se tomu smál, když mu na jednom večírku věštila kartářka, že ji potká o svatojakubské noci za úplňku, ale přesto sem šel, přesto Magdě ukázal tohle místo a zamlčel, že tu nikdy žádná mandragora nerostla a popravovalo se tu jen jednou. Bylo to už před čtyřmi staletími. Hradní pán se tenkrát vrátil po roce z bojů a načapal manželku se sokem a nechal ho potupně pověsit. Od té doby to šlo s pánem i s jeho hradem z kopce… „Nebude lepší hledat ve dne?“ zeptá se David.
„Asi ano, měla jsem si to tu obhlídnout předem,“ konstatuje Magda, „Půjdeme za ostatníma k ohni?“
„A nechceš mi říci, na co tu mandragoru potřebuješ?“
„Chtěla jsem uvařit takový jeden recept…“
„Že by mast proti bolestem nebo obklad na klouby?“ David se zazubí. Magda si uvědomí, jak hezký má úsměv a najednou se jí za ostatními ani nechce.
„Ne, chtěla jsem zkusit nápoj lásky. Teda pro někoho, ne pro sebe… Jen mě zajímalo, jestli to funguje. Čistě vědecký zájem…“
„Aha, tak to asi pro Bětu,“ David se postaví, pomůže Magdě a ukáže přes zídku k ohni.
Běta sedí u vedle Tondy a hlasitě se směje. Tonda jí podá chleba s buřtem a tak nějak zapomene ruku na jejím koleni. Bětce to, zdá se, nevadí.
„Asi už ten nápoj lásky nebude potřebovat…“
„Asi ne, ale kdybys ten kořen chtěla přece jen najít, můžeme to zkusit zítra za světla,“ dodá ještě David.
„Ty bys mi pomohl hledat?“
„No jasně, mě taky zajímají bylinky… I když nemám herbář. Ale psa vezmeš ty. Na to bych neměl.“
„Jakého psa? Na co psa?“ nechápe Magda.
„No přece, aby tu mandragoru vytáhl a umřel místo nás, až budou zlí duchové protestovat hlasitým křikem…,“ směje se David.
„Ty seš ale…“ Magda se ožene.
David chytí její ruku a dá jí pusu do dlaně, „Opatrně, krásko, dneska už jsi mě trefila dvakrát.“
„Jak to?“ zašeptá Magda udiveně, ale ruku mu ponechá.
„Jednou do ucha a podruhé do srdce. Potřetí bych to nemusel přežít…“ David se nakloní a políbí Magdu tentokrát na ústa. Tohle bude krásné a dlouhé hledání. Už teď se těší, co najdou, a mandragora to nebude… Tím si je David jistý.
xxxxxxxxxxxxx
Další povídky Kláry Dvořákové si můžete přečíst na webu www.olivie-uzasna.cz nebo v její povídkové knížce.
