 |
| Jiří Rivola |
A tak nás, své známé, různě obvolávala a obcházela, aby se z těch problému mohla vypovídat.
Každá jsme to chápala a měla tendenci ji pomoci. Což znamenalo vyslechnout a udělit moudrou radu. A to uděláte poprvé a podruhé a potřetí…
Ale ejhle, ono se nic nemění. Rady dotyčná neposlouchá, což je asi v pořádku, stejně si o tom, co uděláme, musíme každý rozhodnout sám…. Na druhou stranu pro radu přišla, jak avizovala, tak proč neposlouchá?
A pořád opakuje to samé, je jí vlastně jedno, jestli jsem to už slyšela nebo ne, chce jen mluvit. A počtvrté už ani nečeká na moji reakci, odpověď, odpovídá si sama a já jsem jen nějaká kulisa, živá, na rozdíl od stolu či židle, takže jen rozbíjím pocit samoty asi. Návštěvy se opakují stále častěji a stále neplánovaně a mnohdy nevhod. A nejen to. Návštěvy se prodlužují, už ani nevím, jak to říct a přitom se jí nedotknout. Nedotknout se osoby, která by jinak byla moc milá, nikomu neubližuje, budí lítost, ale je urputná. Jak už to jen to říct, znovu a znovu, že je pozdě a jde se spát? Jak to říct, když v 1 h ráno zíváte a usínáte a jdete se vysprchovat a ona vám tam pořád sedí? Jak se srovnat s tím, že je vám na jednu stranu té zničené a po lásce toužící ženy líto, ale na druhou stranu víte, že už nemáte jak jí pomoci a že už vás to jen ubíjí?
Máte v sobě pocit viny podobný tomu, když si říkáte zpátky o půjčené peníze. Taky jsem to zažila a byla stejně bezradná.
Paradoxně mi strašně moc pomohlo onemocněné nejstaršího syna, který si pár dnů poležel na JIPce a my nevěděli, jestli přežije. Střídali jsme se v tu dobu s mým manželem, pendlovali mezi prací, nemocnicí a domovem a jeden den zas neúprosně vyzváněl telefon od ní… Nebrala jsem to. Sama bych potřebovala terapii a určitě jsem neměla na to, ji někomu poskytnout.
Ale ji už neodradilo nic.
Úplně vyšťavená přicházím ke dveřím domu a o na tam sedí ve svém autě a čeká na mne. A namísto pozdravu mě častuje sprškou výčitek: „No kde jsi, prosím tě, já už tady na tebe čekám dobrý tři hodiny!“
Já už se na ni jen podívala a najednou ze mne všechno spadlo, hlavně ty výčitky. „Ale já na rozdíl od tebe chodím do práce. A mám starosti. Už za mnou prosím nechoď,“ řekla jsem a šla dál, dovnitř do domu a nechala ji tam ohromenou stát. Ale já se cítila volně… Říkala jsem si, že už ji možná nikdy neuvidím, ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno. Vlastně ne. Musím přiznat, že v té chvíli to byla krásná představa a úleva.
Ale kupodivu i to dopadlo nečekaně jinak. Po čase se ozvala, jako by se nechumelilo a nic takového se mezi námi nestalo. Ale chovala se vlastně mnohem líp, nesobecky a hlavně mne přestala navštěvovat. Bavíme se pořád a občas se i vidíme. Je to krátké, milé a mimo domov.
A syn se uzdravil. Já dnes vím, že jsem ty blbý a nezvaný návštěvy mohla utnout mnohem dřív. Důležité ale je, že přestaly…
