Oliver Cromwell, můj jediný společník, který reputaci dobrmana zachraňuje pouze svým jménem, ležel schoulený jako každou noc v mých nohou a já myslela jen na poměr střechy tuhle smršť přežít. Po všech nedávných překvapeních jsem si netroufala věřit ani stavební konstrukci viktoriánského domku z roku 1890, který jsem před pár měsíci s laskavou pomocí jedné anglické banky koupila.
S rozsvícenou lampičkou a knihou v ruce jsem se snažila soustředit na něco jiného než na ten fičák, který se přeháněl nad Fordfieldem, ale zvuky, které přicházely zvenku mě děsily natolik, že jsem tam jen tak ležela a čučela do knihy neschopná přenést se do jejích stránek bez neustálého vyrušování burácejícího větru. Nakonec jsem ale musela zdřímout a milosrdně zaspat tmu v ložnici, když mě z postele vykopl nesnesitelně ostrý zvuk ječící sirény.
Panikařící Oliver na mě hleděl zoufale odevzdaným pohledem žadonícím o ochranu . Popadla jsem tlačítko paniky připravené v malé dřevěné krabičce vedle lampičky na nočním stolku a potmě utíkala do chodby vypnout alarm a zmírnit alespoň psí stres. Šmátráním po zdi jsem se pokoušela rozsvítit, abych v tom zmatku a tmě nepopletla kód, ale elektřina byla asi tím vichrem vypnutá. Sirénu se mi naštěstí podařilo potmě odblokovat, vběhla jsem zpátky do ložnice pro mobil a ve svitu jeho baterky a s tlačítkem v druhé ruce scházela opatrně po schodech zkontrolovat co se dole děje.
Od paty schodiště, které vede do obýváku, zabere kontrola přesně dva pohledy. Vpravo přes otevřené prostranství pokoje ke dveřím do chodbičky a vlevo přes zákoutí s pracovnou až na terasu. Všechno vypadalo normálně, žádné rozbité okno nebo otevřené dveře. S myšlenkou na další falešný poplach jsem sešla až dolů přes kuchyň a došla si uprostřed temné noci za zvuku meluzíny aspoň do koupelny na záchod.
Telefon jsem opatrně položila na umyvadlo displejem dolů, abych ve světle baterky našla mísu pod odpudivými trubkami vedoucími od prastarého bojleru , vyhrnula si nevábnou bavlněnou košilku, která vypadala sexy možná v minulém století a stále ještě neklidná z té děsivé noci se posadila na prkýnko s výhledem do vany nejasně ozářené svitem z mobilu .
Něco bylo ale hodně špatně. Ta obrovská černá skvrna s dráty trčícími na všechny strany tam rozhodně večer ještě nebyla. Vyjekla jsem nejhysteričtější možnou intenzitou, tlačítko, které mi vyletělo z ruky, jsem přišlápla levou nohou když jsem s košilkou nad pasem zděšeně vyskočila a ztichlým domovem se opět rozječel ostrý a pronikavý zvuk alarmu.
Z té strašlivé noci si už pamatuju jen modré světlo majáků probleskující špatně zataženými žaluziemi, tři černě oděné policisty, kteří za asistence zvědavého Olivera s typicky anglickým klidem a slušností obřadně vytahují z vany pavouka a neporušeného jej posílají na další pouť do zahrady a přejí mi klidný zbytek noci.
Ani si nevzpomínám, jestli jsem stihla dokončit záměr, se který jsem do koupelny původně zamířila.
