Pijeme kořalku, jednu a pak další a pak už vlastně ani nevím kolikátou, vidím světla a pak tmu. Přijde mi to jako mžik od doby co jsem usnul a pak se probudil. Jenže jsem se neprobudil v hospodě, kam chodíme s Přemkem od patnácti na pivo a startky a kde znám od podlahy až po strop každou památku na típlý cigáro, ale jsem docela jinde. Je to jinej svět, ležím na růžový podlaze, která je měkká jako přezrálej romadur, chci se jí dotknout a ruka se mi zabořuje pořád hloubš a hloubš.
Chci se postavit, ale nohy mi ještě neslouží po tý domácí slivovici. Tak šmátrám kolem sebe. Když tu nahmatám houbu, je velká jako moje ruka, ale je z hmoty, která nepřipomíná nic, co znám z tohohle světa. Všude je šero a já se snažím rozkoukat, unesli mě mimozemšťani, začíná mi svítat. Jiné vysvětlení není. Šátrám dál a pomalu se přitom dostávám na všechny čtyři, taky oči už si přivykli na šero, vidím tak, že jsem v malé místnosti s mřížemi na oknech.
Ano, jsou to mimozemšťani, takový jako honí Mulder v Aktech X a budou na mě dělat pokusy. Snažím se uklidnit, ale slyším šramot, zvedá se nade mnou poklop, vidím světlo. Ale nejsou to mimozemšťani, stojí nade mnou paní okolo padesátky v zástěře a s koštětem v ruce a huláká na mě, co že prej tam dělám.
Dávám dohromady zbytek sil a vstávám, možná mě přeci jen neunesli mimozemšťani, stojím v domečku uprostřed dětského koutku v nákupáku u nás v ulici.
