Krajina za oknem ubíhá a já se po týdnu pochodování po švédském ostrově Öland s třídou mých maturantů a několika jejich kamarádů vracím do Čech.
Autobus po německé dálnici jede plynule a mručení motoru mě uvádí do příjemné dřímoty. V duchu bilancuji. Ne všechno bylo špatné. Někteří z nich mi budou i chybět. Vtípky třídních šaška Koudely, dlouhé řasy krásky Pivoňkové i génius Homola s udiveným mrkáním zvídavých očí za silnými skly brýlí. Někdy si říkám, jak jsem těch čtyřicet let mohl přežít se zdravým rozumem.
„Pane profesore! Pane profesore!!“ vytrhne mě ze snění nakřáplý hlas Novotné.
Výstřední dívky s fialovo zeleným rozježeným účesem. „Mojí kamarádce je blbě! Pojďte honem!“ Ještě lehce rozespale se prodírám uličkou mezi batohy a nataženýma nohama spících studentů. Do nosu mě znovu uhodí odér propocených triček a vlhkých ručníků. Korpulentní dívka leží na dvousedačce divně zkroucená a sténá.
„Co tě bolí? Něco špatného si snědla?“ ptám se.
„Nééé,“ zaskučí mladá žena. „Já jsem těhotná. A asi mi odtekla voda.“
Cožeee! Ježišmarjá! To se mi snad zdá! Jak jsem starej, tak… Uff.
Nemůžu se teď hroutit. Okamžitě zapínám v hlavě mód KRIZE a přebírám velení jako ve válečném stavu. Myšlenky z hlavy mizí, teď je jen teď. Zastavuji autobus.
„Jano, prosím tě, volej záchranku! Máme tady porod!“
„Vy všichni! Klid! Zůstaňte na místech! Jenom ty, ty a ty, vezměte karimatky a rozložte na krajnici! A ty mi s ní pomoz. Vyvedeme jí ven!“
Rodička leží na improvizovaném lůžku a při stazích heká. Na oknech je přilepeno čtyřicet rozpláclých nosů jejích spolužáků s výrazy: „Hele vole, vona normálně fakt rodí!“ Mě se vaří hlava! Marně vzpomínám, jestli jsme měli v kurzech první pomoci i pomoc při porodu. Naštěstí je tu Jana, kolegyně tělocvikářka. Něco snad o tom ví. Panebože! Kde je ta záchranka!
„Was ist denn los?!“ zvedám hlavu od rodičky a za mnou stojí německý policajt. Zaplaťpánbůh! V rychlosti na něj vychrlím, co se děje. Naloží holčinu do auta a s majákem vyráží raketovou rychlostí do nejbližší nemocnice.
Za hodinu mi volají z porodnice, že kluk je na světě. Tři kila a pětačtyřicet centimetrů. Chladím si čelo o orosené okénko autobusu. V duchu mávám na rozloučenou školním vratům. Vyvázl jsem z té kantorské dřiny docela dobře. O žádného studenta jsem nepřišel. Dokonce mám o jednoho víc.
Původní verze před kurzem:
A nastoupily krušnohorské mlhy. Náš pejsek na počasí kašle. Chce prostě ven, a tak se šlo. Z mlhy se vynořila celá třída i s paní učitelkou. Asi škola v přírodě. Paní učitelka své svěřence neustále přepočítávala, protože ztratit v takové mlze jednoho nebo dva, by nebylo nic divného. Tohle setkání mi připomnělo má učitelská léta a řadu dramatických situací, které se s odstupem času už jeví poněkud jinak než v době, kdy se udály.
Střední škola, v níž jsem učila, pořádala pravidelně turistické kurzy pro studenty třetích ročníků. Onoho roku se jelo dokonce až do Švédska. Viděli toho hodně a nachodili za týden hodně přes sto kilometrů.
A jelo se domů. Atmosféra v autobuse byla klidná, prosycená pachem, po týdnu turistiky propocených, triček a mikin, vlhkým odérem z bot, které našlapaly pěkný kus cesty. Studenti pospávali a těšili se domů. Už byli na dálnici v Německu, když za mou kolegyní, sedící vpředu, přišla korpulentnější studentka s oznámením, že jí není dobře. Na otázku, zda něco špatného snědla, odvětila dívka, že nikoliv, že je „tak trochu těhotná“. Posléze upřesnila pojem „tak trochu těhotná“ na osmý měsíc gravidity. Prakticky současně s upřesněním stavu jí praskla plodová voda. A nastala zkouška pedagogické připravenosti, odvahy a improvizace.
Autobus zastavil v odstavném pruhu, vedle něj roztáhli učitelé karimatky a pokryli je ručníky, které měly do sterility na hony daleko. Rodičku uložili na toto improvizované lůžko, zároveň volali první pomoc. Okolo autobusu pobíhal, za současného rvaní si posledních vlasů, ředitel školy. Na oknech bylo přilepeno čtyřicet rozpláclých nosů ostatních cestujících, protože: „Hele vole, vona normálně rodí!“ Než přijela sanitka, míjeli autobus němečtí „gercháni“ – dálniční policie. Rodičku naložili a za půl hodiny obdrželi učitelé telefonát z porodnice, že se narodil kluk a oba jsou v pořádku.
Konec byl šťastný a kurz se zapsal do historie tím, že se z něj vrátilo o jednoho víc. Učitelé však nejásali. Ti jsou totiž z pochopitelných důvodů nejšťastnější, když svou třídu přivezou z mimoškolní akce v nezměněném stavu.
A to jak v kvalitě, tak v kvantitě.
