Řeko, jsi svá, živoucí, mocná - napsala Jarka Petrová

Srpen 2002

Stojím na vrcholu stráně a nechápavě se dívám dolů do údolí. V duši mlčenlivé prázdno. Mysl se ještě nedokáže rozhlédnout tady a teď. Co bylo, není, co bude, není k zahlédnutí. Mí nejbližší zůstali na druhé straně řeky a já se svým psem u laskavých cizích blízkých, co otevřeli náhlým poutníkům v úzkých své dveře i náruč. Stojím a dívám se do známé krajiny nyní proměněné k nepoznání.
A nevím. Sama, vedle mne posedává můj věrný pes a uvnitř mne ticho. Do vnitřního prázdna se vkrádá snad nejistota, strach i bolest a nepředstavitelnost dalších dnů … Jak jsem se tu ocitla? Ne, nechce se vracet myšlenkou pár dnů zpět do úprku před velkou vodou, kdy není vidět konec příběhu. Dnes svítí na stráň slunce a tomu je zcela lhostejno, že se v údolí začíná těžce prodírat z bahna několik vesnic i měst. Po nekonečných dnech už přestal prudký vytrvalý déšť a vzrostlé keře vinné révy vedle mne netečně polykají sílu v pálivém slunci pro své budoucí sladké hrozny.
Já stojící opodál polykám slzy, které po dnech vnitřního ticha snad a konečně přicházejí, ale pořád si neuvědomuji dosah toho, co se stalo a děje.
Jak nastal tento okamžik, že tu osaměle stojím? Já a můj věrný pes. Ano, už si vzpomínám… Tam dole teče řeka, která mne doprovází celým životem. Příjemná, pohodová se svými kdysi pramičkami, se svými topoly podél břehů, s ostrovem plným pyšných stromů, dávající klid a spočinutí, když chceš. Každý denní okamžik může k tobě řeka promlouvat. To vnímáš pak její tiché šumění a vyprávění.... Rok za rokem každé roční období. Tak plynula léta v souznění s řekou. A najednou těžká přítomnost! Řeka se naráz proměnila. Je to vůbec tatáž krásná řeka? Žasnu nad její silou. Zaskočena a se zatajeným dechem pozoruji její nepřirozená obrovská chapadla vod, která se náhle rozpínají a proudí do všech stran dál a dál a ta klidná řeka náhle dravá nekompromisně otvírá svůj chřtán a víc a víc pohlcuje a bere sebou. Vše! Kalná hněď s výstražným burácením zdivočelé řeky má obrovskou sílu.. Kam až dosáhne její síla? Co ještě přijde a odejde s jejími vodami? Hlavou mi bleskne otázka, kam až zajdou tyto mé chvíle, co právě žiji?….Nevím. Stojím. Zatím. Na vrcholu stráně pomalu vstřebávám hrozivou realitu.. Usedám vedle věrného psíka do trávy… začínám se modlit. … Otče náš….

O pár měsíců po dlouhých těžkých dnech, týdnech, později….
Dnes v plném podzimu dál žijeme v azylu v sousedství starého cukrovarského komínu v popraskaném bytě. Ten jako součást velkého obytného domu na rozdíl od našeho domečku neoblomný proud řeky vydržel, i když také s těžkými škrábanci. Den za dnem se stále vzpamatováváme, vděčni, že jsme zdraví, vděčni za pomoc svých přátel a dobrých lidí kolem nás. Nejsme sami, kdo jsme tím vším prošli. A stále nevím, nevíme, co bude dál.

Poprvé od velké vody jsem se odhodlala a vydala projít se po břehu řeky se svým psíkem, jak bylo mým zvykem dříve. Dnes už se zde dá projít. Stejně však bojácně našlapuji i s obavou, co uvidím. Všude kolem je znát ničivost povodně.
Stromy v zahradách podél řeky se bolavě ohnuly pod náporem mocné síly dravé povodňové řeky. Stále to těžce nesou, ale pomalu a houževnatě krůček po krůčku zvedají své koruny znovu od země ke slunci. Zůstanou ještě dlouho dlouho ohnuté. Některé však už jen vyvrácené leží se svým uzavřeným příběhem. Procházím i zničený zámecký park se zámečkem – tady u vchodu si skončil svůj výlet k moři, že známý lachtane Myško, kamaráde Gaskona?
Smutné procházení.. I zde bude ještě léta znát, co přinesla a vzala velká voda. Stejně tak v nás všech, co zde v blízkosti řeky žijeme…
A kam jsem došla já?
Přese vše, co řeka vzala a zničila…přese vše chodím dál procházkou po jejím břehu a jedno vím: „Řeko, jsi svá, živoucí, mocná, krásná se svými taji a já k Tobě budu chodit dál po tvém břehu se svým obdivem, pokorou a láskou. Bez výčitek pro Tvé vody!“