Na své smutné dětství nevzpomíná ráda. Jako malá byla vržena do cizího prostředí, mezi nepřátelské děti, bez znalosti jejich jazyka, automaticky předurčena k počátečním školním neúspěchům. Nejhůře nesla, že zůstala bez lásky svého milovaného dědečka, kterého pak už nikdy neviděla a který jí umřel dřív, než se západní hranice znovu otevřela.
Renátka jezdí do Čech jen na dovolenou, protože v Německu už našla svůj nový domov, přátele, práci a po celá léta si tam platí zdravotní a sociální pojištění.
Navykla si způsobu života, ve kterém vše funguje, kde platí zákony, kde soudy soudí a opravdu rozdávají velice přísné tresty padni komu padni, kde zlodějům propadají ve prospěch státu jejich nelegálně získané majetky, kde se úřady chovají vstřícně k žadatelům a kde jakýkoli politik, o kterém se objeví v tisku byť jen mírně negativní zpráva, sám od sebe na svou funkci rezignuje... Kde politici neschvalují projekty, které ničí krajinu, obce, občany jen proto, že dostali mastný úplatek od té které lobby nebo bohatého jednotlivce, kde se fotbal hraje čistě pro prestiž a ne tak, jak si to mezi sebou za veliké peníze domluví velcí šéfové nebo rozhodčí. A kde každý špatný čin je potrestán.
V naší zemi je tomu tak, že velcí zloději jsou osvobozováni pro nedostatek důkazů nebo formální chyby. To Renátka vnímá a říká, že do takového Kocourkova, kde nic nefunguje, by se už vrátit nemohla. Ale kouzlo Kokořína, klid, zázračná příroda, lesy a voda ze svaté studánky, jí během její dovolené vždy uzdraví její psýchu.
Renátka je totiž zaměstnána jako sociální pracovnice v soukromém zařízení, které se stará o německé děti od skončení jejich školního vyučování až do pozdního odpoledne, kdy si je opět rodiče převezmou do vlastní péče. U nás se takovému zařízení říká školní družina. My bychom tedy řekli, že pracuje jako „učitelka v družině“.
Renátka po dobu odpolední zajišťuje dětem sportovní a kulturní aktivity, vymýšlí různé hry a zájmové činnosti. Její práce je mizerně placená, zato však psychicky vyčerpávající. V Berlíně se totiž rozrostla a mocně posílila muslimská komunita a Renátka pracuje v centru, které má na starosti jen muslimské ratolesti.
Práce s těmi malými je moc těžká. Muslimové jsou snad už po tisíciletí vychováváni v přesvědčení, že žena nemá valné ceny, v rodině panují a prosazují se starodávné tradice, podle kterých se většinou ženě žádná práva, kromě vaření, rození dětí a péče o ně v batolecím věku nepřiznávají, jen muži rozhodují o všem. Muslimové jsou od malička vedeni k mužské nadřazenosti a k tomu, že žena je jim a rozhodnutím stařešinů rodu či obce podřízená.
Narodí-li se ženě děvčátko, s prvním jejím křikem a v první vteřině upřímně lituje, že se nenarodil chlapec. A bude rodit děti tak dlouho, dokud se její manžel syna nedočká. Teprve s narozením syna i ona získá určité uznání a úctu. Bohužel, ani život muslimů v druhé či třetí generaci v křesťanském Německu nenaznal žádných změn při jejich výchově a formování jejich názorů. Muslimové přijali pouze civilizační výhody, které jim život v Německu přináší, ale jejich chování a výchova dětí, s ohledem na to, že žijí už desítky let v odlišné kulturní a demokratické dimenzi, se absolutně nezměnilo. Jejich život se materiálně změnil k lepšímu, ale mozky, zadřené islamistické mozky, ty se nezměnily vůbec.
V duchu své výchovy jednají malí muslimové i s Renátkou, svou družinovou paní učitelkou. Cokoli se je snaží naučit, vysvětlit, přimět je k pořádku, ke hrám, k povídání, to končí neúspěchem. Učitelka se od nich nedočká žádné spolupráce, vstřícnosti, natož úcty. Denně se setkává s bojkotem, ordinérními nadávkami, výsměchem a ignorací. Někteří, jen desetiletí kluci křičí, že „nebudou poslouchat křesťanskou čubku“. Jsou nezvladatelní, nedají si nikdy nic vytknout, nedbají na její přání, aby obaly od svačiny a nápojů házeli do odpadkového koše a nepohazovali je po hřišti, po ulicích a parcích. Negují každý její počin, každý program, o nic nemají zájem, ani o míčové hry, ani o ping-pong, nebo jen o pouhé procházky. Pošklebují se, vysmívají, odmlouvají, dělají naschvály a baví se tím, jak s nimi ta „bílá coura,“ jak ji jeden malý muslim nazval, nic nesvede. Jsou drzí a mají zvrácenou radost, kdykoli jí ublíží. A malí, sotva dvanáctiletí kluci, vedou odporné, sprosté, pornografické řeči a ji, padesátiletou ženu, vybízejí k vulgárním věcem.
Jeden z nich, podporován řevem a smíchem svých kamarádů, jí dal dokonce facku, když ho pokárala za jím odhozené odpadky mimo místa k tomu určená. Takoví jsou muslimové. Vychováváni k nenávisti ke vší bílé rase, vůči těm „nevěřícím psům.“ Vychováváni k vědomí své nadřazenosti.
Jejich chování není nijak mimořádné a odehrává se stejně, jak jsem si povšimla, například i v muslimských enklávách na jihu Malajsie a v Indonésii - na ostrovech Lombok, Flores, Sumbawa, v umírněnější míře pak na Bali a Jávě. V muslimských obcích můžete vidět neskonalý nepořádek, všude hnijící hory odpadků, z říček a potoků jsou zahnívající stoky. A už malá, tříletá děvčátka vychází do ulic zahalena do šátků, a to i při panujících nesnesitelných vedrech. Jenom kolem svých mešit muslimové udržují pořádek a čistotu. Ale nahlédnete-li na muslimský hřbitov, zjistíte, že totálně zanedbané hroby vypovídají též něco o muslimech, o jejich naprosté neúctě i k vlastním pohřbeným předkům. O agresivitě jihoasijské muslimské komunity si můžete udělat obrázek i podle toho, že každý den před pátou hodinou ranní se z mešity do všech světových stran, přes obří reproduktory do vzdálenosti až pět kilometrů, nesou hlasité náboženské a někdy i zřejmě nenávistné zpěvy muezinů, bez ohledu na další tam žijící obyvatele - hinduisty, konfucionisty, křesťany i turisty, kteří do těchto regionů přináší nemalé peníze. Dopolední, odpolední a večerní modlení muezinů přes ampliony tolik nevadí, protože člověka nebudí ze spánku. Ale je stejně obtěžující.
Nedivme se tedy, že je Renátka po deseti měsících takové služby vyčerpaná, psychicky na dně a s nervovým tikem. Aby se během krátké doby dala znovu do pořádku, odjíždí rok co rok na Kokořín a tam čerpá sílu, radost ze života, optimismus a ztracenou rovnováhu. Během své dovolené pije vodu ze zázračné studánky U Kapličky a každý den jezdívá na kole do rokle Apatyka a tak, bez pomoci psychiatra nebo léků, znovu nachází sílu k další desetiměsíční výchově malých muslimů, kteří se vlastně vychovat nedají.
