„Jsem na ulici jen týden," začal ten sluneční jezdec.
Asi další z těch rekreačních bezdomovců, pomyslel jsem si a nechal ho povídat.
„Jdou po mě, víš, já napsal knihu a v ní jsem všechno odkryl, a teď mě chtěj chtěj dostat. Jmenuje se Svině."
Hledal jsem mu v očích, jestli třeba fakt není zoufalej posel pravdy, ale světla měl zhaslý, což mohlo znamenat buď, že už přestal věřit, nebo že je na káry.
"Hm, to je na hovno. A co jsi odkryl?" podal jsem mu další cígo.
„Zneužívali ženský, ty svině."
„Aha, no to je hrozný. A byl jsi s tím na policii?"
„Ne, ty v tom jedou s nima."
Představil jsem si jeho život, viděl jsem jeho mámu, jak ho odstavuje od prsu a pak jí tečou slzy, protože poprvý kopnul do balónu, jak s dětma v družině hraje ucho a za chvíli už skládá palety z kamionů, to když mu vyrašilo první chmýří na bradě. A pak najednou spíš na lavičce a říkáš si dětem o cigára. Ať už bojoval za morálku a práva žen jen v hlavě nebo skutečně, pocítil jsem k němu hřejivou sympatii, že nemyslí na banální věci, jako všichni ti zalezlí v těch betonových panelácích, který můžou bejt vesmírnýma tělesama lítajícíma kolem slunce. Ale to ví jen ti, co choděj po ulicích, když už slušní lidi spěj.
„Nechceš na pivo?“ ukázal jsem k sídlištnímu nonstopu a ujistil jsem ho, že ho pozvu.
Souhlasil, nasadil na záda batoh a po cestě začal povídat o fotbale. „Já vymyslel strategii, která zaručí, že si ten druhý tým ani nesáhne na balón, vole. Nasázej jim třeba 11:0, z toho pár gólů dají patičkou, a půjdou domů. Takže ty zápasy dneska, to je všechno jenom na oko.“
„A jak se to udělá?“ vzbudil můj zájem.
„Promiň, ale to neříkám takhle na potkání.“
To už jsme seděli s pivkem v ruce. Servírka na mě koukala jako na hada, ale ujistil jsem jí, že za mýho novýho přítele, jehož jsem se ještě nezeptal na jméno, zaplatím.
„A co budeš dělat? Myslím třeba zítra,“ vypálil jsem osobní otázku a doufal jsem, že neřekne, že fotbalovýho trenéra.
„Dostal jsem tady kontakt do Bohnic,“ vytáhl z kapsy ušmudlaný papír s nějakýma číslama, „tak tam asi pojedu.“
„Jo, to je rozumný,“ ujistil jsem ho.
„Což mi připomíná, že bys mi vlastně mohl pomoct zapnout mobil. Mám v batohu simku, najdi mi jí prosím v tý velký kapse. A je tam i pět tisíc, tak si je můžeš vzít za to, že seš na mě tak hodnej.“
Opatrně jsem vzal do ruky jeho batoh, otevřel tu kapsu a nebyly v ní ani peníze, ani simka, ale jen jeden balvan velikosti kokosu.
„Proč s sebou nosíš ten kámen?“ položil jsem vcelku rozumnou otázku.
„To kdyby mě našli, víš, tak abych je měl alespoň čím vzít po hlavě.“
„Aha, no to je jasný.“
Vysvětlil jsem mu alespoň, jak se ráno dostane do Bohnic, a pak jsem zaplatil a omluvil se, že už musím jít. Schoval jsem se před vchodem a čekal, jestli půjde taky pryč, jak mi slíbil, a on se skutečně do pár minut vyšoural ven a vydal se směrem ke středu slunce.
Už jsem ho tam nikdy neviděl.
