„Akce!“ zařve rejža a mávne rukou. Zapínám kameru a hlásím: „Kamera jede!“„Staré pověsti české, podruhé,“ zašveholí klapka v krátkém tílku.
Jen nerad přeostřím z jejího odhaleného pupíku na desku, kterou drží v ruce. Klapne a ladným pohybem vyklidí plac, kde už je připraveno padesát lidí v historických kostýmech.
Do pohybu se dává kamerový jeřáb. V čele davu vykračuje vysoký chlap v dlouhém plášti, knížecí korunu na hlavě, v ruce třímá meč. Detail na jeho obličej, potom pomalu přejíždím tváře komparzu v první řadě, následuje záběr na masu lidí z nadhledu a na modré nebe nad nimi.
Když uslyším: „Stop!“, vím, že mám dobrou půlhodinu na kafe. „Dobrý, bereme. Připraví se Roman a kůň,“ diriguje asistent režie.
Záběry se zvířaty mám rád, často bývá legrace. Když mi ale cestu do cateringu zastoupí obrovitý bílý hřebec, do smíchu mi není. Z jeho sedla se ke mně naklání zarostlý chlap.
„Hej, pacholku,“ zaburácí. „Prý tady pobývá ten ničemný kníže Křesomysl. Ihned mě k němu zaveď!“
Tenhle druh hereckých fórů zrovna moc nemusím a seriálová hvězda Roman Mach často nezná míru…
„Ha ha, Romane, ale já chvátám na kafe, dáš si taky jedno?“
„Burane!“ zařve a poněkud hrubě mě odstrčí nohou.
„Ty vole, to už teda přeháníš!“ Ale Roman mě neslyší, protože míří směrem k naší klapce Monice. Seskakuje z koně a chytá Moniku za holé rameno.
„Ženštino necudná,“ cloumá s ní jako s hadrovou panenkou.
„Zahal své sprosté vnady a pak mi řekni, kde najdu Křesomysla?“ A vzápětí stahuje deku z koňského hřbetu a přehazuje jí Monice přes ramena. „Ježiši, Romane, nech toho, dyť to strašně smrdí!“
S odporem setřásá ten hadr a očichává si ruce. „Musím se jít umejt.“
„Á, Romane, konečně jsi tady! A kůň také, výborně!“ žene se k němu režisér. „Připrav se na obraz 25. Křesomysl tě…“
„Ha, tak ty víš, kde je Křesomysl? Okamžitě mě uveď, slouho!“
„O.K. Romane, ty vtípky si nech pro holky do maskérny. Mimochodem, odvedly dobrou práci, vůbec bych tě nepoznal. Takže, obraz 25, Křesomysl tě odsoudí na smrt …“
„Na smrt, pravíš? Mě a odsoudit? Toho se tedy nedočkáte! Šemíku!“ zavolá na koně, vyhoupne se do sedla a kopne ho do slabin.
„Romane, co sakra blbneš? Tomu koni se nesmí nic stát! Takhle se nedá pracovat!“
Zapínám ruční kameru. Tomu chlapovi totiž očividně přeskočilo, což by mohlo být pěkné sousto pro bulvár. Ale kam to jede? Kůň cválá tryskem a míří na okraj louky, kde padá strmá skála do hloubky snad dvaceti metrů! Při tom pomyšlení mi naskakuje husí kůže. Už jsou téměř na hraně...
Jezdec koně pobízí ke skoku. Ten ani chvilku nezaváhá, napíná tělo, odráží se a skáče.
Celý štáb zkamení a najednou se, jako jeden muž, rozběhne k tomu místu. Všude se ozývají zděšené výkřiky. Běžím, kamera jede. Pak udýchaný zírám dolů na čtyřproudou silnici, na které - no to mě podrž - poklidně plyne automobilový provoz. Po koni a jezdci ani památka. Co se tu vlastně stalo? Všichni jsme přece viděli, že skočil...
V tom se za našimi zády ozve hlas Romana Macha: „Ahoj lidi, omlouvám se zpoždění. Co to tam máte za divadlo? Zase nějaká bouračka?“
Nechápavě na něj civíme.
„Co je? Mám něco na nose?“ sahá si Roman na obličej.
Jako první se vzpamatuje režisér.
„Do prdele, už toho mám dost! Tady se fakt nedá pracovat! Kdo byl ten chlap na koni a kde se tu vzal?“ Jeho slova nás proberou z ochromení.
Prodírám se davem k němu: „Rejžo, mám to tady,“ podávám mu kameru. Režisér po ní netrpělivě chňapne. Lidi ze štábu se mačkají kolem něj, aby také viděli.
Spustí film tlačítkem PLAY, ale namísto záběrů záhadného jezdce, displej ukazuje jen jakýsi mlhavý šum…
27. 9. 2018
