Výprava na Ukrajinu - napsala Denisa Procházková

A. Kučera

Na ukrajinských hranicích jsme čekali již 5 hodin ve frontě bez hnutí. Kolem nás projížděly jen vozy drahých značek s kanystry benzínu. Zřejmě docházelo k dobrému a rychlému zpeněžení, protože stejné vozy za ten čas projeli minimálně pětkrát. Manželova maminka to po pěti hodinách nevydržela. Rázným krokem vyrazila na celnici. Svým rodným jazykem celníkům vysvětlila, že jede navštívit svoji umírající maminku a ráda by jí ještě viděla. Naštěstí to nebyla pravda, ale malá lež zabrala a vzápětí jsme mohli v jízdě pokračovat.
Za hranicemi, asi ještě tak 100 km byla dálnice, poté již zpevněné prašné cesty. Dálnice na Ukrajině, však nemá stejný význam a vzhled jako ta naše. Vypadají jako horské italské silnice – úzké a plné krav, které se stále kochaly. Museli jsme, počkat až opustí vozovku. 
Kupodivu bez úhony, jsme po patnácti hodinách jízdy i čekání, dorazili k babičce do Bystrice. Byla to krásná, bělovlasá, vitální, usměvavá, drobná osmdesátiletá žena s modrýma očima. Přivítala nás velkou pusou na obě tváře a sklenicí vody. Po velkém loku jsem pochopila, proč je babička stále vitální a zdravá. Nebyla to voda, ale domácí pálenka, kterou si babička sama vyráběla. Myslela jsem, že svým dechem ten malinký dům zapálím. 
Ihned následovala prohlídka domu. Přiznám se, že po vyčerpávající jízdě, jsem jí měla po přivítání v mlze. Došlo, však k velkému vystřízlivění.
V pokoji, ve kterém jsme měli spát, byly velké gobelínové koberce jak na zemi, tak na zdech a uprostřed velká postel. Cítila jsem, že v té místnosti nebudeme sami. V rohu místnosti jsem zahlídla velikánskou šestinohou, chlupatou obludu. Byl to jenom pavouk, ale takový, že se na něm mohlo jezdit a nebyl tam sám. V kuchyni byla jen krásná pec a postel babičky. Na WC jsem musela přes dvůr, kde jsem cestou nakopla min. 3 slepice. Při pohledu do suchého WC, nebylo jisté, že se tam ještě něco vejde. Krutá ty realito, zaúpěla jsem. Deniso to dáš, povzbuzovala jsem sama sebe. Na dvoře zatím chlapi za pomoci 4 židlí a dlouhých prken, udělali lavice pro 10 lidí. Hned bylo kam si sednout, a ihned jsem toho využila a ztěžka dýchala. Poté manžel pronesl, vem si plavky, ručník, mýdlo a jdem. Šli jsme přes zahrady a louky s volně pasoucími krávami a došli k řece. Manžel s úsměvem anděla mi říká, tak tohle je naše koupelna. Byla jsem na tento způsob mytí zvyklá, ale na takovou pozornost si skutečně nepotrpím. Během našeho mytí dorazili k řece všechny děti z vesnice. Asi tolik očistného rituálu neznali, ale každopádně je to dost pobavilo. Tak jako nakonec každý večer, když jsme se šli koupat. Čekali na nás jako na film v kině. Podotýkám, že když jdete na Ukrajině do kina, tak si musíte přinést svoji židli.
Večer, když před nás babička postavila opět tu skleničku léčivé vody a několik chodů výborného jídla, s tím, že je to stále jenom předkrm, jsem si řekla, že to asi nějak přežiju.


























































































Kupodivu bez úhony, jsme po celkovém čase 15 hodin jízdy i čekání, dorazili k babičce do Bystrice. Byla to krásná, bělovlasá, vitální, usměvavá, drobná žena s modrýma očima, ve věku 80 let. Přivítala nás velkou pusou na obě tváře a sklenicí vody. Po velkém loku jsem pochopila, proč je babička stále vitální a zdravá. Nebyla to voda, ale domácí pálenka, kterou si babička sama vyráběla. Myslela jsem, že svým dechem ten malinký dům zapálím.