Pavel právě nastoupil plavným krokem do logálky, která ho odvážela domů. Mohl tři zastávky snít o Heleně! V jeho hlavě ještě vše rezonovalo.
Je fain, je cool, a jak skvěle se s ní debatuje o autech. Bodejť ne, vždyť její táta má autoservis.
Pavel seděl v lochně úplně sám. Zadnici napůl posazenou na lavici, botami zapřený do protilehlé sedačky, a teprve teď si uvědomil, že ji jednoho dne poveze tímto přepravním prostředkem k sobě domů.
Rozhlédl se. Miloval všechny staré vlaky.
Tahle lokálka byla vyrobená snad po válce. Ale byla stále krásná. Do téhle by Helenu vzal rád.
Stěny natřené červenou barvou, sedačky ze světlého lakovaného dřeva, červeno-žlutá záchraná brzda, okna se vytahují díky koženému jazyku. Všechno mělo patinu. Pěkně by ji usadil proti sobě, povídali by si a lokty by si opřeli o stoleček.
V téhle lokálce jsou malé desky stolečků, které se musí zvednout a podepřít spodní podpěrou. A tak si sednul a opřel záda do lavice. Pravou rukou nadzvedl desku stolečku a levou chytil podpěrný trojúhelník.
„Au!“ jeho levá ruka vystřelila do vzduchu.
„Bzz!“ prolítla kolem něj vosa a její bzukot zmizel s ní.
Podíval se na popíchaný prostředník. Na jeho konci měl přilepený kus zplesnivělé švestky. Zatřepal rukou a švestka odlítla pod protější lavici.
Tady se snad neuklízí! prolétlo jeho hlavou. A natékající prst si utřel o kalhoty a strčil do pusy.
Tak do tohodle vlaku Helenu nevezmu!
