Kulatosti zakřivení.
Jejich oblá ladnost mě rozechvívá. Auta s ostrými křivkami vypadají totiž jak stíhačky z komiksu.
Nejdřív si ty miláčky vybírám podle velikosti kufru. Přeci se tam musí vejít spousta věcí.
Pak přijdou na řadu silné koně.
Velmi vážně totiž přemýšlím nad tím, kolik koní má být zapřaženo v té tmavěmodrometalízové krásce.
Nemůže být přeci líná! To ženy nejsou.
Ženy? Ano. Nazvali ji Octavie.
Krásné jméno, že?
Ladné.
Ale my jí říkáme Matěj.
Je členem rodiny.
Jen v poslední době s ní chodíme k doktorovi častěji a častěji.
Bylo jí sotva pár měsíců přes rok a rozbilo se rádio.
O dva roky později se porouchal čudlík elektrického ovládání oken u obou předních dveří. Prostě se otevřela a nechtěla se zavřít! Ono by to až tak moc nevadilo, čerstvý vzduch mám ráda, jen kdyby zrovna nepršelo.
Ale největší gól přišel pár měsíců po jejich pátých narozeninách.
Řetěz! Představte si, oni dali do té krásky řetěz! Copak je to bicykl?
„To víte, paninko,“ lezlo to z nich jako slimák po zahradě, „o tomhle problému se vědělo, ale výrobce nesvolal majitele k opravě tak, jako to dělají jiní. Prostě zatloukali a vám utekla záruka! Je to za pětadvacet tisíc, ale dali jsme vám tu nejvyšší slevu!“
Pětadvacet tisíc? Vydýchala jsem to.
Matěji, promlouvala jsem Octávii do duše, tví dva předchozí sourozenci byli naprosto zdraví, bílý Favoritek a tvá jmenovkyně, tmavěmodrometalízováná sestřička.
To se o tebe špatně starám? Málo tě myju a pucuju?
Dostáváš to nejlepší papání! Dávám pozor, aby mi tě neodřeli!
Matěj spokojeně předl, kilometry ubíhaly a já se nechala ukolébat.
Je to necelý měsíc, co jsem jela po D1, ve dvou zúžených pruzích kvůli roky opravované dálnici.
Uf, uf, duch, duch, začal naříkat Matěj, na velkém ciferníku klesala ta ručička, co jindy svižně popohání koně pod kapotou, a já servala sluneční brýle z nosu a mrskla jsem je na vedlejší sedadlo.
Kurvadrát, co to zas vyvádíš!
Palubní deska svítila varovnými obrázky jako vánoční stromeček. Nouzový režim jen na dojetí do nejbližšího autoservisu, jinak mi klekne motor! Tak tohle mi uděláš pár set metrů před odbočkou na Jihlavu?
Ano, vyhověla jsem té opět nemocné tmavěmodrometalízováné krásce. Opatrně jsem se sunula jako hlemýžď k odbočce s nervozními kamiony v kufru.
Našla jsem malý autoservis, potkala dva milé mladé muže a diagnostika stanovila nemoc.
Nefunkční napájecí kabel ke svíčce.
Jak to? Vždyť mi je měnili na jaře ve firemním servisu! Zgustla si na nich kuna! Tak snad, za ty peníze, mi do té krásky dají kvalitní věci! Co kdybych jela zrovna od moře?
„Víte, paninko, zrovna tyhle kabely jsem měnil před chvílí jinému autu. Já totiž kupuji měděné, ale ještě se prodávají i uhlíkové, které jste tam měla. Jsou levnější a,“ poškrábal se ve vlasech, „ty moc nevydrží.“
Nevydrží, hmm, povzdechla jsem si a krev se mi začínala pěnit.
Zaplatila jsem.
Obchodní schůzka i cesta zpět byly úspěšné.
Jen to něco chtělo. Potěšit se!
V kavárně jsem si objednala kávu a lehký dortík a začala jsem pozorovat ten cvrkot venku.
Sledovala jsem auta podle barev.
Kulatosti zakřivení.
Rozechvívala mě jejich oblá ladnost.
Velikost zádí.
Naslouchala jsem koním pod kapotou.
Přicházel čas nového Matěje.
Jen doufám, že ho nezkurvěj.
