Otřesy vlaku rozechvívaly její nervy jako hedvábné nitky, jako jemná vlákna napnutá očekáváním. Zahleděla se do temného okna, uviděla odraz své tváře a spiklenecky se sama na sebe usmála: Tak holky, konečně, jedeme zase na rande!
Zavřela oči, opřela si hlavu o měkké rudé čalounění a nechala se tím houpavým pohybem vlaku unášet. Ráda si dopřávala jízdu první třídou. Na rozdíl od druhé tu vždy bylo teplo, zásuvka na notebook a klid. Zkrátka když už musela jet vlakem, hodlala si to užít od první do poslední vteřiny. A kromě toho, líbily se jí ty vášnivě červené sedačky.
Otevřela oči, ale v duchu už viděla Jindřicha, jak na ni čeká na perónu, jak mu skáče do náručí a pak… Slastně se zavrtěla. Nemohla se ho dočkat!
Chtěla opět zavřít oči a snít, když v tom se otevřely dveře ze druhé třídy a v nich se tlemili dva výrostci.
„Chtěl jsi vidět první třídu, vole, je to skoro stejný jako vedle,“ prohlásil větší z nich.
Udělali pár kroků dovnitř, pak ji uviděli. Krásná žena na červené sedačce.
Zarazili se. Nečekali, že tu někdo bude.
Ten menší couval zpátky ke dveřím se slovy: „No je to teda stejný, vole, ale co ta červená? Proč je všude červená?“
„Červená vzrušuje, vole. To nevíš?“ prohlásil zřejmě zkušenější chlapec, drze se na ni zadíval.
Vzápětí se oba puberťáci začali příšerně chechtat.
„Jo, červená vzrušuje, vole,“ zopakovala nahlas a rozesmála se také.
