Nemohla jsem mu to říci. Prostě nemohla. Ale měla jsem? Ne, vím, že ne. Rozhodla jsem se správně. Zaskřípaly brzdy, vlak se rozjel z nástupiště. Petr už tam nestál, ví, že nesnáším loučení. Nemohla jsem dýchat, stáhla jsem okénko a pustila do kupé čerstvý vzduch. Byla jsem v něm sama. Sama v kupé, sama v životě, sama…
„No hlavně se nezačni litovat! A nebuď patetická!“ okřikla jsem samu sebe.
Seděla jsem s hlavou opřenou o stěnu vagónu, čerstvý letní vzduch mi proudil nad hlavou a já sledovala ubíhající krajinu. Měla jsem mu to říci, ale nemohla jsem.
Má tolik plánů, tolik snů. Vyčítala bych si, že o ně přišel kvůli mně, kvůli nám. Nemám právo mu je vzít. Tolik se těší na Zéland, až za ním v zimě přijedu a procestujeme ostrovy. Kdybych mu to řekla, všechno by zrušil a šel by do první projektové kanceláře, na kterou by natrefil. Jeho noční můra, pořád to říká, bez zkušenosti ze zahraničí, bez cizích jazyků nejsi nic. Nemáš perspektivu, shniješ v první kanceláři. Zhluboka jsem se nadechla. Tak už dost. Chtěla jsem zastavit ty myšlenky, hlasy a obrazy v mé hlavě. Nemohla jsem se zbavit výčitek. Snad časem pominou. Snad ten pocit úplné samoty a zmaru pomine. Až to budu mít za sebou, problém se vyřeší a budeme zase jenom my dva, budeme cestovat, já si dodělám školu…
Nemohla jsem mu to říci. Prostě nemohla.
