Z osvobozených koncentračních táborů Říše se vracejí vězňové domů.
Moje babička „Němka“ je domácí léčitelka, jak je v té době v Podkrkonoší běžné. Nedá dopustit na „borkaist“ – tužebník jilmový. Na horečku používá malinovou šťávu, sušené borůvky na průjem a tak dále.
Je jí už hodně let a život jí dal dobré i špatné dny, teď jsou zase těžké – dopoledne se přes louku k jejich domu blíží dva lidé, jeden tlačí vozík s dalším mužem v koncentráčnických hadrech.
Oba jsou špinaví, vysílení a prosí o pomoc.
Babička je vezme domů, opatrně je vykoupe, dá jím napít a střídmě najíst, protože nejsou zvyklí na pořádné jídlo a pak sama doma toho moc nemá, blíží se konec války. Převlékne je do čistého oblečení a oba pak do noci vyprávějí své těžké židovské osudy.
Mezitím přicházejí k Rubáčkovým všechny mladé německé ženy z městečka, že se blíží ruská armáda a že vojáků bojí. Prosí, ať je děda „Čech“ u nich schová. Tak děda ukrývá na půdě své dvě dcery a ostatní, co žádají pomoc.
Netrvá dlouho a v noci ruští vojáci tlučou na domovní dveře – „Davajtě děvočky - dojtš pakáž.“
Děda s babičkou, kterým je už přes 60 let,v klidu otvírají a zvou na radu své židovské návštěvy těch několik vojáků dál. Jeden z židů si všiml, kam babička uložila líh, který potřebovala na vaření a vojákům nalívá a vypráví jim, jak je tahle rodina zachránila. Rusové se opijí a odcházejí zpět ke svému oddílu.
Ten zatím objeví na nádraží cisternu s lihem a rozstřílí ji. Z ěr všichni popíjejí bohužel denaturovaný líh.
Ráno tak tento první předvoj Rudé armády nacházejí jejich civilizovanější druhové, ale bohužel už je pozdě. Všichni umírají na otravu denaturákem. Tito první osvoboditelé městečka jsou pohřbeni v Pilníkově. A na počest jejich památky budou mít po válce na náměstí pamětní mohylu, že padli jako osvoboditelé.
Dovětek:
Dědovi a babičce německé ženy asi za záchranu cti a života poděkovaly. Co se stane s nimi pak dál, víme dnes my: byly odsunuty.
Babičce a dědovi nejdříve jeho malou kamnářskou živnost zlikvidovali Němci, když se v roce 1938 odmítl jako Čech z pohraničí odstěhovat.
V květnu 1945 strojní zařízení jako válečnou kořist ukradla rudá armáda. Stroje se v létě našly až v Ostravě. A komunisté pak zabrali po 1948 i budovu dílny.
Děda přežil 1. světovou válku a s babičkou i tyfus. Vybudovali vlastním úsilím kamnářskou dílu s 25 zaměstnanci , vychovali 6 dětí, přežili v nouzi, jako čestní lidé 2. světovou válku. Po ní se už se ale nikdy nedočkali svých dvou synů .
A i navzdory tomu všemu špatnému umřeli rok po sobě v požehnaném věku 84 a 86 let. Tomu se říká láska.
