Přišel včas, pomohl mi z kabátu, nabídl rámě, uvedl do řady. Neměla jsem mu co vytknout, schůzka byla prostě perfektní. Doprovodil mě domů, dal něžný polibek…
Vznášela jsem se v oblacích.
Na druhé schůzce jsem zjistila, že kouří. Chvíli jsem váhala, jestli si mohu dovolit dát mu ultimátum, ale věděla jsem, že kuřáka vedle sebe nesnesu. Slíbil, že kouřit přestane. A slib dodržel.
Když mě vzal poprvé k sobě domů, v chodbě mu vonělo sušené ovoce se skořicí. Uvolnil mi část skříňky v koupelně, a poličku v šatní skříni.
Když mně k sobě vzal podruhé, v koupelně ležela nová předložka a na vaně byla připravená obrovská osuška, prý abych se u něj cítila jako doma. Když jsem měla večer program, spala jsem u něj, přišel mi vždy naproti k tramvaji, nechtěl, abych večer chodila sama. Byla jsem šťastná, konečně se o mě někdo bojí a záleží mu na mně. Ten koncert nebyl zdaleka náš poslední, každý měsíc koupil nové vstupenky. Na koncert do Rudolfina, Státní opery nebo jsme šli do některého z divadel. O přestávku nám koupil víno a povídali jsme si o představení a vyměňovali si dojmy. Na Vánoce chtěl být se svojí rodinou v Poličce, odkud pocházel, nevadilo mi to, domluvili jsme se, že za nimi dorazím na Silvestra.
Šli jsme na předvánoční večeři, vyprávěli jsme si celou noc, až jsme došli na Karlův most, začalo svítat, byla mírná mlha, nikde nikdo, jen my dva. Vyfotili jsme se, fotky jsem vytiskla a dala do rámečku vedle postele. U něj v bytě se mi špatně spalo, nastudoval si feng shui a celou ložnici podle něj přestěhoval. Cítila jsem se tam doma, v bezpečí. Po půl roce se mě zeptal, jestli nechci pustit svůj byt v Liboci a přestěhovat se k němu. Nechtěla jsem, měla jsem to od něj hodinu cesty do práce a v Libni se mi nelíbilo. Všude na ulicích byla špína, rozbité sklo a jeden non stop vedle druhého.
„Ale mohli bychom si najít byt spolu, zařídit si ho společně!“ přišla jsem se skvělým nápadem.
„Jsem tu zvyklý, nebudu se nikam stěhovat. Nemůžeš si aspoň najít byt blízko mě? Já už do té šestky jezdit nebudu, nemám na to čas“, vyvedl mně z omylu.
„Myslíš v Libni? To už bych se k Tobě mohla rovnou nastěhovat, ne?“
„Nechápu, proč nechceš. Říkáš přeci, jak je Ti tu dobře. Kromě toho platit dva nájmy je nesmysl, měla bys víc šetřit.“
Neměla jsem argument proti, a tak jsem se k němu přestěhovala. K narozeninám mi připravil překvapení. Vyjeli jsme lanovkou na Petřín a vystoupili na Nebozízku. Bylo krásně, a tak jsme zůstali sedět na terase. Večeře byla hrozně drahá a já se cítila nesvá, musela jsem si dát dvě skleničky na uvolnění, pak ze mě napětí spadlo a užívala jsem si výhled a jeho společnost. Dostala jsem náramek. Viděla jsem ho asi měsíc před tím za výlohou, z legrace jsem řekla, že bych si ho přála. Stál strašně peněz, ve snu by mě nenapadlo, že mi ho koupí.
Vstala jsem od počítače, otevřela šperkovnici. Náramek jsem neměla v ruce celé měsíce. Otáčela jsem s ním v prstech sem a tam a rozmýšlela, jestli už jsem připravená znovu ho začít nosit. Cítila jsem, že ano, že to pro mě bude takový malý osvobozující obřad. Vezmu si ho hned dnes večer do divadla. Vrátila jsem se ke psaní.
O víkendu jsme jeli zase do Poličky. Vůbec jsme už vlastně víkendy netrávili v Praze, dobrý rok. Když jsem chtěla zůstat doma, zůstala jsem, ale sama. V Praze se mu špatně dýchalo: „Nikdo rozumný přeci nezůstává v Praze přes víkend, když může být v domě se zahradou“, jako bych ho slyšela. A s tchýní, tchánem a švagrem, zapomněl jsi dodat, drahý. Kdy jsme byli naposledy sami dva? Nedokázala jsem si vzpomenout.
„Prosím, zůstaňme o víkendu v Praze, je spousta nových výstav, můžeme zajít do divadla, nebo jenom na skleničku na Kampu, jít na Karlův most, jako tenkrát, pamatuješ…?“, ukázala jsem na fotku vedle postele. „Na procházky nemám čas, do divadla jít můžeme v týdnu, klidně něco vyber, můžu v úterý a ve čtvrtek“, zabil mou poslední naději. A tak jsme v pátek po práci zase vyrazili do Poličky do domu jeho rodičů. Celou cestu protelefonoval s kamarády na handsfree.
Jako každou sobotu jsme jeli nakoupit. Už netrpělivě přešlapoval před domem: „Co Ti zas tak trvalo?“. „Jen jsem se upravila“, odpověděla jsem omluvně. „A proč?! Víš, že se mi víc líbíš nenamalovaná.“, zpražil mě. Chtěla jsem se bránit, ale v zápětí jsem pochopila, že jsem si snahu opravdu mohla odpustit.
Kolikrát jsem ho prosila, aby se mnou nenosil do města crocsy. Teď tu seděl vedle mě v autě, měl na nohou crocsy, tepláky s děravým kolenem a tričko Back street boys. „Prosím, mohl by ses příště obléci lépe, když jdeš se mnou?“, zeptala jsem se. „Nemohl, dělám na zahradě, nebudu se převlékat, když jedeme jenom do Tesca“, bylo po diskuzi. Na parkovišti mu zase někdo nedal přednost, asi, tak vystoupil, druhému řidiči nadával do kreténů a hrozil pěstí. Nebylo to poprvé, minule vytáhl z přístrojové desky obušek, ale řidič si ho začal natáčet, tak se stáhl. Děsivé bylo, že mě to už ani nevyvedlo z míry. Pak jsme zaparkovali a vydali se dovnitř. Brala jsem samé zbytečnosti a ke všemu drahé, vajíčka vyměnil za levnější a balené vody vrátil do regálu bez náhrady. Voda v Poličce je zdravá. To, že jsem si je chtěla zaplatit sama, nehrálo roli. Jednou budeme mít společný rozpočet a já se musím naučit zacházet s penězi.
Věděla jsem, že musím utéct, dokud je čas, ale nevěděla jsem, jestli to dokážu. Pořád jsem si říkala, že se muselo něco stát, že jsem se asi změnila. Asi už nejsem tak zábavná, jako dřív, proto se mnou nechce být sám. Třeba, kdybych se víc snažila, nebyl by na mě tak přísný? Dvakrát jsem mu řekla, že si najdu byt, zkusíme, jestli to našemu vztahu pomůže, ale rozbrečel se a přemluvil mně, abych zůstala. Po třetí jsem mu už jenom oznámila, že jsem si byt našla, podepsala smlouvu a následující den se stěhuju. Málem mně zabil. Chuť krve cítím ještě teď. A na pravé ucho už nikdy neuslyším. Ale bylo to jen málem, takže vlastně happy end.
