Blíží de 21. hodina, najednou „crrr, crrr“ – ozve se zvonek od domovních dveří. Zvednu domácí telefon.
„Prosím?“
„Čau, tady Bořek, můžu dál?“ „Jo, pojeď nahoru.“ Mačkám tlačítko a otevírám mu dveře do paneláku.
„Kdo to je, tak pozdě?“ ptá se muž.
„Ale Bořek“, odpovídám. „No ten je zase určitě nacapanej. Nemělas ho pouštět.“
„Bohužel, už se stalo.“ Slyším výtah, jak zastavuje u nás v 5. patře. Jdu otevřít.
„Ahoj, máš doma starýho?“
„Jo, pojď dál“, říkám a sleduju nejistý krok nečekaného pozdního návštěvníka.
Můj muž vstává z pohovky a jde našemu dlouholetému kamarádovi naproti. Já už opět držím v ruce žehličku, když najednou mlaskne pořádná facka.
„Co blbneš, vole“, říká můj muž a mně letí hlavou, co bude dál, jestli nemám na obranu svého manžela zvednout horkou žehličku…
Klátící se Bořek říká: „Vrať mi ji, vrať mi tu facku!“
„Co, nezbláznil ses?“ říká můj muž.
„Vrať mi ji, já jsem se pohádal s Kateřinou a ta mi řekla, ať jdu za někým, kdo mi dá pár facek. Už jsem v pátém bytě, ale ještě mi ji nikdo nevrátil.“
Neuspokojeného kamaráda jsme pomalu vystrkali z bytu. Jestli jeho večerní anabáze ještě pokračovala a zda mu jeho přání někdo splnil, dodnes nevíme. Celou událost si údajně nějak nepamatuje.
