V Jaromírově podání vypadala válka jako jedna velká legrace: nejdřív ho očarovala horkokrevná Italka, které psal verše, přestože česky nerozuměla ani slovo. Pak sloužil v pevnosti Busa Verle, kde na počátku bojů v horách hledal ztracený pluk tak dlouho, až zjistil, že ze tří set vojáků jich zbylo jen čtyřicet…
„Celá ta mela propukla na jaře 2015. Pršelo, do hor bily blesky a všude tekla voda. V zákopech jsme se brodili po pás bahnem a já jsem se v jedné louži málem utopil... Napsal jsem o tom báseň Dragouna a smrt, ale kde je, to nevím, Snad jsem ji daroval té své divoké černovlasé Italce.“
Když ležel v devadesáti letech na smrtelné posteli, stále vtipkoval: „No, uvidíme, co s tou zubatou krasavicí půjde ještě usmlouvat.“ A kdyby už s ní řeč nebyla, tak prý dá strýček vědět, jestli tam nahoře mají smysl pro humor.
Tehdy nikdo netušil, že právě balada Dragoun a smrt vypadne na Jaromírově pohřbu bělovlasé tetě Francesce z kabelky, až bude měnit proplakané kapesníky.
Dragoun a smrt
Jaromír Senohrab
„Drze jsem civěl smrti v líc, když ve válce plenila,
však kvapila dál nedbajíc, tak málo si mě cenila.
Až v Rusku jsem se polekal, neb přelud s kosou za mnou stál.
Ni kulometů hnusný ryk hlas Smrti nemoh‘ přehlušit.
Zjev ťuknul mi na rameno, já jen z rozpaků se smál,
prý abych řekl své jméno, odkud jsem se tu vzal.
Však nejsem ten, kdo by se dal, a tak jsem se ošíval:
Na tucty děl sem pálilo. Nic vůbec slyšet nebylo...
byť přes šrapnelů krutý svist, jek bomb, řev raket, kulí pišt
jsem všemu, co hnát s kosou děl, až strašně dobře rozuměl.
Gejzíry bahna močál vřel a zrak do kosmu přecházel,
jak blýskalo se ze všech děl.
Záblesk kosy, kule hvizd, tělo letí do ztracena.
Zase hydra zatracená osidlem souseda škrtí.
A já odsouzenec smrti už mám připravenou třtinu
pro říš nekonečných blat... Neboť život má mě rád,
pachem vod vnuk‘ mi spásnou mysl,
s dýmkou vklouznu pod hladinu.
Smrtka má za to, že jsem kretén, rekviem mi hrá legrační.
Já zatím fajfku svírám retem, konec trouble nad hláď ční.
Bledá smrtko, nevědoucí, nejsem nikde v blatech tlící.
Ty zrádné jíly z Ivanče vzaly jen kvér a baganče.“
„Na nebe nevěřím. A smrtky se nebojím. Vždyť ji znám už z první světové války. Je to taková docela pohledná ženská,“ smál se vždycky strýc Jaromír, když dětem vyprávěl o svém dobrodružném vojenském životě. „Nakonec jsem to s ní však pokaždé nějak skoulel,“ dodával a teta Emílie se vždycky tajemně usmívala.
V Jaromírově podání vypadala válka jako jedna velká legrace: prý ho málem oženili s horkokrevnou Italkou, v horách potkal Yettiho a také hledal ztracený pluk tak dlouho, až zjistil, že ze tří set vojáků jich zbylo jen deset… Říkal, že sloužil v kasárnách nad Vlčí stezkou. „Kdoví, proč se tak jmenovala, když jsme tam nikdy žádný vlky neviděli. Žrádla by tam určitě měli dost, protože mrtvé jsme ani nestačili pohřbívat,“ vzpomínal. „Celá ta mela propukla na jaře 2015. Pršelo, do hor bily blesky a všude tekla voda.
V zákopech jsme se brodili po pás bahnem... Napsal jsem o tom báseň a poslal jsem ji své milované Emílii, aby na mě počkala... Jmenuje se Dragoun a smrt.“
Když ležel v devadesáti letech na smrtelné posteli, stále vtipkoval: „No, uvidíme, co s tou zubatou krasavicí půjde ještě usmlouvat.“ A kdyby prý už s ní řeč nebyla, tak aspoň pošle vzkaz, jestli je tam nahoře také legrace. Tehdy nikdo netuší, že právě balada Dragoun a smrt vypadne na Jaromírově pohřbu tetě Emílii z kabelky, až bude měnit proplakané kapesníky.
