Urputně jsem vzpomínala, ale nedokázala si vzpomenout. Asi už blbnu, jsem přepracovaná, mohlo se mi to stát...
Pozvala jsem ji do kuchyně (v obýváku byl bordel jako v tanku). V kuchyni jsem zmateně začala vytahovat nabídku čajů a káv.
„Džus nemáš?“ zeptala se. Neměla jsem.
„Nevadí, přinesla jsem víno,“ vytáhla z kabelky lahev Frankovky. Stáhlo se mi hrdlo, Frankovku nesnáším. Nalila jsem jí a sama si nalila vodu. Dala mi dost okatě najevo, jak nemožná jsem. Mezi tím jsem pořád přemýšlela o tom, kdy jsem jí vlastně pozvala. Hanka něco štěbetala a já vzpomínala na naše poslední setkání. Můj přítel Petr jí vyprávěl o našem novém bytě a ona se ptala, kdy ji pozveme na kolaudaci, pak jsme se bavili o tom, že až bude byt hotový…Je to jasné, Petr jí musel pozvat, když jsem u toho nebyla! Bídák a zapomněl mi to říci. Uklidnila jsem se, že ani neblbnu, ani nejsem nejhorší hostitelka na světě a začala připravovat pohoštění „co dům dal“ s omluvou, že jsem s její návštěvou úplně nepočítala, ale napíšu Petrovi, aby něco donesl.
„No, to by bylo fajn, nejedla jsem a ta Frankovka mi nějak stoupá do hlavy“, řekla Hanka a začala se procházet po kuchyni a nakukovat do dveří kolem.
No bezva. Drzá jako opice. Já prostě ty kamarády od Petra těžko snáším. Neblbnu, nejsem nejhorší hostitelka na světě, ale jsem nesnášenlivá. Zastyděla jsem se. Vždyť je docela hodná a přeci jsme ji pozvali, že jo. Píšu Petrovi ať se kouká cestou z práce zastavit pro chlebíčky, protože jinak tu jeho návštěva asi bude muset přespat, protože ji bude mít jak z praku. Přišla mi smska plná otazníků.
„No čemu se divíš? Kdy přijdeš?“, odepsala jsem netrpělivě. Napsal, že je doma za půl hodiny a chlebíčky přinese. Hanka mezitím zmizela za zavřenými dveřmi (tedy ty si zřejmě předtím otevřela) do ložnice. Vystřelila jsem za ní. „Hledáš něco?“, zeptala jsem se, když si zrovna rozprašovala můj parfém na hřbet ruky. „Ne, jen jsem se šla podívat, když Tě samotnou nenapadlo mi to tady ukázat.“
„No, nezlob se, nemám zrovna naklizeno“, omlouvala jsem se.
„To vidím“, odpověděla mi a vydala se do obýváku. Najednou mi to bylo úplně jedno. Tak ať se podívá, ale Petr, Petr to tedy schytá!
Vůbec nechápu, jak jsem tu půlhodinu přežila, málem jsem si dala i tu Frankovku. Tapety byly tmavé, závěsy neladily s kobercem, vím přeci, že ona má ten designérský kurz, mohla jsem se poradit. Červené obaly na květiny jsou out a ta hrozná stříbrná váza, tak ta je snad z blešáku, nebo co? Chtěla jsem se i bránit a vysvětlit, že vázu jsem dostala k svátku od Petra, jenže to už byla Hanka u komentování našeho nemožného, laciného lustru, a tak jsem to vzdala. V chodbě se ozvaly kroky, Petr přišel. Vyskočila jsem ze židle a doslova se rozběhla jemu naproti. Nechápavě na mě koukal: „Jaká návštěva?“
„No Hanka se přišla podívat na náš nový byt, přece jsi ji pozval!!“ zaúpěla jsem vyčítavě. Petr zbledl a zakroutil hlavou: „Já jí ale nezval“
„Tak kdo tedy? Já taky ne!“
Odpovídat nemusel, odpověděla jsem si sama. Nikdo. Najednou mi to docvaklo. Hanka na sobě nedala vůbec nic znát, zbaštila dva chlebíčky se šunkou a vajíčkem, vypila Frankovku, řekla nám, že kdybychom ještě v budoucnu chtěli zařizovat byt, ať se na ní raději obrátíme včas, protože oprava tohohle nesourodého paskvilu bude náročná a popřála nám dobrou noc. Za hodinu přišla smska, jak se těší, až se zase u nás uvidíme, jak to byla fajn návštěva. Ležela jsem v noci v posteli, koukala do stropu a přemýšlela, proč jsem se nezachovala jinak, proč jsem jí prostě slušně neřekla, že jsme jí nezvali. Na nic jsem nepřišla, prostě mě ta její drzost tak odzbrojila, že jsem nebyla schopná odporu. Je to jasné, musím se přihlásit na kurz asertivity!
