3…2…1.. START! Dneska si v tom vlaku prostě sednu! NO, OTEVŘETE TY DVEŘE?! Beru hole do jedné ruky a upnu zoufale svůj zrak na kovové madlo u vstupu do vagonu. Ten krám je každým snad dnem vejš a vejš! Že by někdo pomohl starému člověku? Ta dnešní mládež, to je něco příšernýho! Schůdky jsou prudký, ale zaplaťpánbů, jsou jen 3.
Přes upatlané sklo dveří do vagonu zreviduju stav uvnitř. Tradičně je všech 8 kožených sedaček po 4 cestujících vpravo i vlevo obsazeno. Holí ťuknu do rozvrzaný kliky a vstupní dveře se rozletí směrem dovnitř do vagonu. To proto, aby mě nikdo nepřehlídnul. Typicky jsou všude pozotevíraná okna, podlaha špinavá, uvnitř je příšerný průvan. Tady určitě nastydnu.
Na odkládacích stolečcích má mládež notebooky. Já bych ty internety zakázal! To za našich mladejch let… škoda slov.
„Dědo, poďte si sednout!“ povídá chlapec po pravé straně.
„Já nejsem žádnej tvůj děda! A děkuju.“
„Ukažte dejte mi ty tašky a kabát.“
Mladej nějakej snaživej. Dává mi nákup na horní polici mezi kufry a další zavazadla, dokonce i kabát a klobouk mi pověsí na háček nad sedačkou. Doufám, že mi to pak zase sundá a nebudu tu muset lézt jak opice. Sedám si s úlevou na uvolněné místo. Rozhlídnu se po vagonu. Achjo. Všechno je tu pořád stejný. Od barvy koženého červeného potahu, pach železnice až po zvuk píšťalky.
Jako by to bylo včera, kdy jsme v zelenejch uniformách přes okýnka stažená až dolů, mávali našim děvčatům na rozloučenou. Čas prostě nezastavíš…
