Pohledem na hodiny zjistím, že je tři čtvrtě na čtyři. Super. Za hodinu máme vstávat do práce, ale dneska jsme měli budíček dříve a představa, že bychom ještě usnuli, je dost nepravděpodobná.
Na jednu stranu mě „TO“ něco rozčiluje, že nám běhá po půdě, a především nás takhle pokaždé nešetrně vzbudí a zároveň jsem zvědavá, kdo to vlastně je.
Objevuje se nepravidelně, ale vždycky v noci. Dělá hluk jako malé slůně a za zhruba čtvrt hodiny zase zmizí stejně rychle, jako se objeví.
Ani nevíme, co ho na naší půdu vlastně tak láká. Moc věcí tam nemáme. Možná se mu líbí právě to, že je tak velká, prostorná a může se tam proběhnout prostě jen tak. Ve své podstatě nám vadí jen to, že nás vzbudí a trochu se bojím o kabely, které vedou k anténě.
Určitě mu je mu úplně jedno, že vzbudí obyvatele domu a zvědavě si prošmejdí celou půdu.
Jediný logický důvod, proč se objevuje, je možná to, že na kraji zdi, těsně pod střechou máme několik hnízd vrabčáků. Třeba si myslí, že tak sežene něco k snědku. Ty hnízda jsou ale zvenku za trámem a tak je může tak maximálně čichat, ale čimčaráci jsou před tím loupežníkem v bezpečí.
Taky už počet hnízdeček za těch osm let, co jsme si náš domeček postavili, se rozrostl z původně jednoho na šest, takže je jim u nás asi dobře.
Pokaždé, když nás ta potvora takhle vzbudí, přemýšlím o tom, že bych ji chtěla vidět. Abych věděla, komu vděčím za to, že nás vyruší uprostřed noci. Háček je v tom, že na půdu máme jen skládací schody, protože tam příliš často nechodíme. Zpravidla jednou za rok tam vyšplhá kominík, aby zkontroloval komín, a já tam schovávám tyčky na rajčata. Takže máme takové ty schody s poklopem, který se otevře tak, že do háčku, který je na jedné straně, zaháknete tyč, přitáhnete si ji k sobě a pak spustíte schody dolů. Dělá to docela kravál a nejde to jen tak rychle. Takže tu potvůrku nemohu jen tak potichu překvapit. A představa, že ji vyděsím, ona skočí z půdy dolů, a budu ji ve tři ráno ještě honit po domě, mě od tohoto nápadu zatím vždycky odradila.
Dneska je ale přeci jen něco trochu jinak. Máme otevřené okno v ložnici, na nebi svítí měsíc a osvětluje krásně zahradu a krajinu kolem. Opřela jsem se o rám okna, trpělivě čekám a vyhlížím ven, až se to zvědavé a hlasité stvoření bude zase vracet stejnou cestou, kterou k nám přišlo.
Chvíli ještě čekám, ale pak zpozorním, protože se dupot ozve přímo nad mou hlavou, pak uslyším to, jak se to zvířátko přes trám protáhlo ven, seskočilo z té třímetrové výšky do trávy a dalším vysokým skokem huplo na pařez vrby, kterou jsme na podzim zkrátili na zhruba jeden a půl metru výšky. Na chvíli si zastavilo a otočilo se, jakoby tušilo, že ho někdo pozoruje. Odrazem ze svitu měsíce se v šeru zaleskly dva černé korálky a pak dalším skokem, s mávnutím dlouhého chlupatého ocásku, vyhuplo na plot a zmizelo někde u sousedů vstříc dalšímu průzkumu okolí.
Moje trpělivé čekání se mi vyplatilo a konečně jsem ho viděla na vlastní oči. Nezvaný host, který nás takhle občas navštíví, nešetrně vzbudí a za chvíli zase zmizí, je, jak jsem se domnívala, kuna obecná. Budeme muset nějak zakrýt tu škvíru, kterou se k nám vždycky vloupe, protože kuna je sice pěkné zvířátko, ale přeci jen ji raději uvidím venku na poli, než u nás na půdě...
