O Zemi a lidstvu - napsal Miroslav Tichý

Byla jednou jedna planeta a ta se jmenovala Země. Za mlada to byla pěkně rozpálená divoška, ale jak šel čas, tak se víc a víc zklidňovala, až se nám jednoho dne hodila úplně do pohody. Oblékla si slušivou modrou a začala dávat všem ve vesmíru na odiv svoji krásu a vyrovnanost.
Zanedlouho se o ní vědělo široko daleko a pan Vesmír byl na tohle svoje dílko náležitě hrdý. A protože byla tak, krásná, klidná a vyrovnaná, Vesmír ji obdaroval živými tvory……rostlinami, stromy a celou škálou roztodivných živočichů. Jak byla štastná ta Země. Miliony let se nemohla na tu nádheru vynadívat.
Ale jak to tak bývá. Léta plynula a časem v téhle krásné Zemi začal narůstat zvláštní pocit. Rostliny, stromy, zvířátka….to je všechno je moc hezký, ale už je to trochu nuda. ,,Vždyť já vůbec společensky nežiju´´, pomyslela ta Země a trochu posmutněla. Začala být nespokojená, pořád se vrtěla, čas od času v ní bouchly saze, ale hlavně furt vrtala do Vesmíru. ,,Ach jo, já se nudím´´ Nudím, nudím, nudím. A mrmlala, brblala a zase mrmlala, no zkrátka prudila tak dlouho, až si na Vesmíru časem, napůl vyprosila, napůl vyvzdorovala - Lidstvo. ,,Opravdu ho chceš´´, ujišťoval se ještě Vesmír ?
,, Jo, jo, poskakovala Země radostně natěšená na životní změnu. ,,No tak dobrá - tady ho máš´´, souhlasil Vesmír nakonec.
,,Užij si´´.
A tak tu najednou bylo – lidstvo. A bylo ze začátku strašně fajn. Zemi obrovsky bavilo to lidstvo pozorovat. Bylo legrační. Obývalo kdejakou jeskyni, či díru a věčně nahánělo nějaká ta zvířata. ,,Super, to je legrace, konečně skvělá zábava´´ , smála se Země až jí tekly potůčky slz. Jenže časem Země zjistila, že to lidstvo si nechce hrát jenom na babu se zvířátky. Prý že….pokácet strom…prý že na stavbu nějaké chýše či co.
No dobrá, co se může stát….,,jen si pokácejte´´. A tak lidstvo kácí a staví a množí se a Země to ze začátku bezstarostně pozoruje. To mravenčení se jí moc líbí, ale na druhou stranu, těch pokácených stromů je docela dost, ne ? Trochu lituje, že nevydala nějaku tu regulaci, ale problém je, že neví co to slovo znamená, a tak se místo toho soustředí na to, aby rostly další a další stromy, které nahradí ty padlé. A má s tím plno práce a tak si ani nevšimne, že lidstvo při tom stavění chýší objevilo drahé kovy a ty že se blyští a to že se lidstvu líbí. Země trochu neví co si s tím počít a jak se k tomu postavit, ale nechce lidstvo nějak omezovat. Když se jim to líbí, no tak ať se ve mně trochu porýpou. Koneckonců, docela příjemně to lechtá.
A tak se to lidstvo v té Zemi rýpe a rýpe a najednou už nestaví chýše, ale domy a v těch domech se množí. A proto, aby bylo schopno to staré lidstvo nakrmit to nové, tak také loví a pojídá ta roztomilá zvířátka, co má Země tak ráda. No upřímně, Zemi se to lovení a zabíjení moc nelíbí, nakonec sama nejlépe ví, že je tu spousta jiných možností obživy, ale lidstvo si to holt zvolilo a tak trochu přivře oko. Však ono se to nějak vyřeší. Jenže toho lidstva je najednou čím dál tím víc, kácí více stromů, staví více domů a rýpe se v té Zemi hlouběji a hlouběji. A už to není příjemné drbání, ale pěkný zádobol. To bude snad dokonce lehký výhřez kontinentu. Jen jestli jsem já hloupá nepřivřela to oko na příliš dlouho, napadne ji. A Země už z toho lidstva není tak odvázaná jako na začátku. Chtěla by si spíš odpočinout, než napravovat jeho vrtochy, ale o tom lidstvo nechce vůbec slyšet. Naopak, přitápí pod kotlem. Vymýšlí zemědělství, průmyslovou revoluci, auta, beton, ekonomiku, politiku, média a trvalý hospodářský růst.

A Země je celá uplakaná od povodní a od požárů má teploty. Někdy z toho má takové nervy, že si tu a tam musí bouchnout sopkou. Zkrátka dělá všechno možné, aby si trochu ulevila. Lidstvo se jí už pranic nelíbí. Chtěla by to všechno vzít zpátky, chtěla by, aby to všechno bylo, zase jako na začátku, ale bohužel ví, že už to nejde a tak skáče, jak to lidstvo píská. Dělá vzduch a vodu, stromy, ale taky ozónovou vrstvu, aby se náhodou to lidstvo příliš nespálilo…, taky je potřeba dát bacha na ultrafialové záření a na sluníčko….no má toho prostě moc, dovolená žádná. A jak roky plynou už to není ta svěží kráska, ale spíš vrásčitá utahaná paní pokročilého věku, s poraněnou duší a puklým srdcem.

A lidstvo ? To si frčí dál po svojí lajně, Země, neZemě. Teď zrovna létá do vesmíru a kouká po jiném místě, kde kácet, lovit, zabíjet a množit se. Země už mu není dost dobrá. Nač taky ztrácet čas s planetou, která už nestíhá. A tak se na první pohled může zdát, že lidstvo to má krásně pod kontrolou a jen ta chudák Země dojela na svoji netrpělivost a zvědavost. Ale ono to lidstvo neví jednu zásadní věc. Neví, že Země se z toho časem vyspí, ale o něj, na poslední dražbě vesmírných životních forem, žádná z planet zájem už neprojevila, a tak ho pan Vesmír dočasně zařadil do skupiny – životní formy k zániku. Aspoň tedy do té doby, dokud se samo nepoučí.

Poučení pro lidstvo: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Poučení pro lidstvo 2: jez do polosyta, pij do polopita.
Poučení pro Zemi: dvakrát měř, jednou řež.