,,Navštívíme Švédský val, děti". „Proč se to tak jmenuje, babičko?“ ptá se mě Anetka. Vyprávím tedy příběh nejen o zdejším dávném ležení Švédů, ale i o krutostech, které jejich vojska napáchala na našem území v době třicetileté války. Není to veselé povídání, děti jsou zticha a poslouchají bez dechu, když vyprávím o krutých bitvách, loupežích a vraždění pokojných obyvatel, které se kdysi odehrávaly v našich nešťastných Čechách a na Moravě, kdy střední Evropa byla jedním velkým bojištěm, kdy každý bojoval s každým, soused se sousedem, král s králem.
Holanďané, Francouzi, Bavoři, Sasové, Rakousko-Uherští, Dánové, Norové a Švédi se bili mezi sebou o území svého souseda nebo o vítězství protestantské víry nad vírou katolickou a naopak.
Tenkrát neustále řinčely palaše, arkebuzy, muškety a venkovský lid trpěl, jak to líčí pan Suchý ve své poetické písničce o žlutém tulipánu, kterou jim musím zazpívat.
Popisuji dětem tehdejší pravidla verbování vojáků do armády svého krále, kdy vždy jeden z deseti čeledínů a pomocníků na statku musel narukovat do vojska a zbylých devět mělo povinnost jej za vlastní prostředky vybavit plátovou zbrojí, koněm, palašem a arkebuzou a muselo jej živit a šatit po celou dobu vojny. To byla těžká povinnost pro nuzáky oněch dávných časů, ale nebyla zdaleka ta nejhorší. Kupodivu nejhorší povinností tehdejších obyvatel bylo vlastně setrvat ve svých domovech a tam čelit hrůzám války a přesouvajícím se loupeživým vojskům.
Nebylo to snadné, když se tisícihlavá švédská vojska, se stovkami koní a plně naloženými vozy, několikrát přehnala územím Českého království od severu k jihu, od Chebu až k Olomouci, od polských hranic až k hranicím s Uhrami, přes Brno až k Vídni a zase nazpátek. Přesuny armád tenkrát vzbuzovaly u vesnických obyvatel hrůzu. Plenící vojska zdupávala jejich obdělaná pole, ničila nesklizenou úrodu, rozvracela drobná hospodářství, loupila jejich dobytek a zásoby, rabovala v domácnostech, znásilňovala ženy, zabíjela jejich děti. Muže brala do zajetí, aby se vykoupili nebo aby vyzradili, kde jsou ukryty další zásoby potravin, neboť ta tisícihlavá armáda se potřebovala nějak nasytit.
Pokud se zajatci nemohli vykoupit, byli krutě mučeni a pak nemilosrdně popravováni. Ve vesnicích, u nichž Švédové vybudovali svá ležení, hořela vydrancovaná obydlí jako vích, protože jejich střechy, pokryté mechem, tak lehoulince vzplály. Vesničané utíkali před loupeživými armádami do lesů, pokud se včas doslechli, že se k nim blíží nemilosrdná vojska. Ale i přesto během té nekonečné třicetileté války zahynula polovina tehdejšího nevinného obyvatelstva, protože ti, co náhodou přežili hrůzu válečných útrap, umírali pak jako mouchy na hladomor, úplavici a choleru.
Město Mšeno bylo mnohokrát vydrancováno, vypáleno, kostel pobořen, tvrz zničena. Obyvatelé města trpěli častými nájezdy loupeživých armád nejen ve válkách husitských, ale i ve válce třicetileté.
Když tehdy švédská vojska odvážela z Prahy na sever do své domoviny bohatý lup, což byla většina uměleckých sbírek Rudolfa II. včetně Codexu Gigas (Ďáblovy bible), vtrhla také do městečka Mšena. I zde chtěla drancovat, žádné lidi ani kořist tu však nenalezla, a domnívajíce se, že jiná armáda již město vyplenila, odtáhla s nepořízenou pryč.
Vesničané totiž, aby válečné běsnění přežili, ukryli se ve skalách okolních divokých lesů, kde si vytesali skrýše, malé skalní komůrky. Švédové tedy, když nikoho a nic nenalezli, s nepořízenou odtáhli. Ale my dodnes můžeme vidět v lesích blízko Mšena pozůstatky ležení dávné švédské armády.
Vedu tedy děti do míst, kde Švédové před staletími svůj tábor postavili. Dávné ležení se nalézá na ostrohu, chráněném ze tří stran příkrými, vysokými skalami. Jen na rovné, přístupové cestě, jsou ještě vlevo i vpravo k vidění vyhloubené příkopy s vysokými valy dávno vyházené hlíny. Lehko si lze představit, jak švédští vojáci nejprve les vymýtili, postavili pak vojenské stany a v zadní části tábora vybudovali hrazení pro koně, přístřešky pro píci, sklad potravin, sklad kovářských nástrojů, zbraní a střeliva a hlavně pak vojenskou kuchyni s velikým ohništěm a také osaměle stojící stany pro velící šarže. I dnes se dá na tom místě vytušit, jak dávné vojenské ležení vypadalo a jak bylo rozlehlé.
S dětmi čile běháme po lese, překřikujeme se a ukazujeme, kde asi před čtyřmi sty lety stály dřevěné stoly s lavicemi, kde byla stanoviště vojenských hlídek, kde se Švédové řadili k nástupu a i po tolika staletích najednou vnímáme tepot tehdejšího vojenského života, šum hlasů, cinkot kovových přezek a postrojů, slyšíme frkání a přešlapování koní, břesknou trubku velící k budíčku či k nástupu nebo večerce.
Děti posléze ztichnou, zamyslí se a pak ta starší, Anetka, praví: „Babičko, to je dobře, že tady žádné armády nestaví tábory, viď?“ A maličká Vaneska na to: „Tady žádné armády nic stavět nebudou, protože už nás, BOHUŽEL, nemůžou zabíjet.“
Opouštíme to dávné ležení Švédů a vstupujeme do lesa tak hlubokého, že tu sluneční prasátko jen občas probleskne po jehličí. Kráčíme temným příšeřím obrovských smrků a borovic a dupeme na osluněné, vyhlazené vrchní plochy skal, které pod údery turistických holí velkolepě duní, neboť pod svým hladkým povrchem skrývají určitě tajemné sluje. Scházíme uzounkou stezičkou po několikerých uskupení kamenných schodů dolů a najednou stojíme v lesním údolí před jeskyní, zvanou Obraznice.
Tato jeskyně prý v době třicetileté války sloužila coby úkryt písemností, skvostů a obrazů mšenského panstva před hamižnou, nenechavou a loupeživou husitskou i švédskou armádou.
Do jeskyně vede nízký vstup, pouze 130 cm vysoký. S každým desetiletím je vstup nižší a nižší, jistě snižován nánosy zetleného a upěchovaného listí. Jeskyně je dosti tajemná a vzbuzuje touhu toho, kdo do ní vstoupí, objevit a získat dávno ukryté poklady, neboť za prahem vstupu do rozšiřujícího se prostoru jeskyně se jistě pod jejím povrchem nalézá dutý prostor, který může ukrývat dávné poklady z dob husitských a švédských válek. Na pravidelné ploše sotva 80 x 80 cm2 zni podlaha jeskyně dutě. Udeříte-li hůlkou kousek vedle, zvuk zní plně. Jeskyně je suchá, poměrně malá, uvnitř na skalní zdi je vytesán reliéf kříže, snad proto, že v jeskyni po nějakou dobu žil i mnich poustevník.
Mezi trampy se nese jedna řeč, že v téhle jeskyni se spát nedá. Usteleš-li si tam k noclehu, za chvíli a v divném rozpoložení z ní prcháš, pronásledován zvláštním napětím a nepokojem a raději si svou celtu rozprostřeš pod širým nebem ve skalách nebo pod mohutnými pažemi vzrostlých smrků či borovic.
Možná, že se v jeskyni nedá spát proto, že její kámen má svou paměť a jistě si pamatuje věci zlé, které se tam možná kdysi dávno odehrály a přes most uplynulých staletí neblahé své vjemy stále vyzařuje do poměrně stísněného prostoru. Proto tam nikdo ze současníků spát nemůže a jakási zvláštní energie ho vyhání z jeskyně ven, do náruče lesa.
Moje děvčátka s nadšením pobíhají v závějích rezavého listí, navátého do štěrbin mezi strmé stěny skal. Hledají dávné skalní příbytky, ale nenachází je. Očím dnešních lidí jsou ta dávná obydlí skryta v nepřístupných skalách a na odlehlých místech. Je jenom věcí náhody, najde-li je současný poutník. Zvonivé hlásky se vesele rozléhají lesem a děti jásají, když objeví sebemenší otvor ve zvětralé skále, který pojme obě jejich malá tělíčka, v domnění, že úkryt dávných obyvatel našly. A já nemám to srdce, brát jim jejich iluzi. Temný les zemitě a vlhce voní a zacpává si uši před veselými hlasy dětí a přeje si, aby opět došel svého klidu. Na protilehlé náhorní planině nad Kokořínským dolem leží městečko Mšeno, letopiscům známé už od 11. století. Začátkem století 13. bylo nejprve ve vlastnictví krále Václava III., pak Berků z Dubé a nakonec, ve druhé polovině 14. století, sám Otec vlasti, král Karel IV., udělil Mšenu statut města (oppidum) s privilegiem bezplatného užívání lesů a pozemků. Po Bílé hoře padlo Mšeno do vlastnictví Albrechta z Valdštejna a jeho obyvatelům nastala nejtvrdší doba útisku, neboť privilegia, která město získala od Otce vlasti, vzala za své při velikých požárech válečných. Leckde v hořících ruinách kostelů vzaly za své i staleté listiny se vzácnými privilegii, udělenými panovníkem.
