Jednou v podvečer se k nám přiřítila roztřesená babka Čížková ze statku a povídá „Prosím vás, pane Fiala, pojďte honem, nám se utrhl bejk z řetězu, lítá po dvoře a my se nemůžeme hnout z baráku. Já jsem jen tak, tak proklouzla, když byl u stodoly.“ Tatínek, tehdy v bílém tričku, modrých šponovkách s červeným páskem, odložil noviny a vstal od stolu. Máma skočila před něj a řekla: „Táto, měj rozum a nechoď tam, ten bejk tě může zabít.“
Tatínek se zasmál a s babkou odešel. Ta cupitala před ním a jako první nakoukla do dvora a povídá „Pane Fiala, radši tam snad ani nechoďte, pučte mi kolo, já zajedu pro veterináře“.
Tatínek ale otevřel těžká vrata a vešel opatrně do dvora. Býk zahlédl pohyb a jako při koridě zahrabal kopytem, sklonil mohutnou hlavu, zafuněl a rozběhl se proti tátovi. Několik metrů před ním se kopyty zaryl do země a přes oblak prachu ho škodolibýma očima pozoroval. A najednou znovu vyrazil. Možná, že ho rozzuřil červený pásek na šponovkách. Čas ustrnul. Tatínek se ani nepohnul, stál rovně jako svíce a když býk byl už, už u něho, ukročil do strany, chytil zvíře oběma rukama za rohy, palici mu zkroutil nadoraz a stlačil mu ji ke kolenům a pak jej, jako beránka, odvedl do chléva a připoutal ho k železnému kruhu.
Stará Čížková, v bezpečí síně, škvírkou dveří pozorovala, co se mezi těmi dvěma dělo a pak prohodila „to mi spad´ kámen ze srdce, pane Fiala, co bychom si s utrženým býkem a vaší mrtvolou na dvoře počali.“
