„Tak jo, půjčej nám loď!“ volá mi manžel. „No konečně!“ řeknu si. Loni mi známá tvrdila, že je v Chorvatsku půjčují i bez kapitánských zkoušek. Podle fotek měli pěknou velkou s kormidlem. Tak jsme si řekli, že to letos taky zkusíme. Ale všude po nás chtěli kapitánské zkoušky.
„Holky pojďte, pojedeme na výlet!“ volám na dcery a vyrážíme k půjčovně.
Překvapuje mě, že je to spíš takový člun. Ovládá se přímo vzadu na motoru.
„Proč na tebe ten chlap mluví německy?“ směju se na manžela.
Ten totiž německy vůbec neumí. Domlouváme se tedy rukama a nohama, navlékáme holkám záchranné vesty a vyrážíme. Po chvilce zjišťujeme, že na otevřeném moři jsou pěkně velké vlny. Ale to nám přece zážitek nezkazí.
„Mami, je mi zima,“ stěžuje si starší dcera.
„Kdy pojedeme zpátky?“ zeptá se mladší.
Odpovídám, že za dlouho: „Pojedeme někam na pláž, zakotvíme, dáme si tam něco dobrého, a pak se vrátíme, ano?“
Starší dcera se zamyslí a zeptá se: „Mami, a co budeme dělat, až se převrátíme?“
„My se přece nepřevrátíme!“ říkám s jistotou v hlase a významně se podívám na svého muže, který vytřeštěně civí na stranu, odkud se na nás valí vlna vyšší než okraj lodičky. Pekelně nás zhoupne a pořádně postříká.
Mladší dcera, založením víc suverén a dobrodruh se směje, zatímco starší ztichne. „Neli, ty brečíš? Neboj, za chvíli zakotvíme a dojdeme si někam do restaurace, jo?“
Nastává ticho, které přerušují jen další obrovské vlny. Smýkají naší loďkou ze strany na stranu. Manžel ukončí nervózní ticho otázkou: „Má to vůbec kotvu?“
„Co já vím, ty jsi mluvil s tím chlápkem!“
Mlčky se přesunu z lavičky na podlahu a hledám pod poklopem.
„Jo! Kotva tu je!“
„Tak prima, ale já bych to neriskoval,“ zní odpověď.
„Jak neriskoval, proč?“
„V tom přístavišti, co jsme jeli kolem, se mezi ty lodě netrefím. Tak musíme jedině zastavit někde v hloubce a na břeh doplavat.“
„Aha, tak proč jsi to půjčoval na tři hodiny?“
„Protože jsem myslel, že s tím budu umět někde zakotvit.“ Rudnu vzteky.
„Pro Krista pána, tak co navrhuješ? To jako pojedeme zpátky? Takových peněz!“
Manžel zavrčí a zamíří k nejbližšímu břehu. Před námi je molo plné opalujících se lidí. Rychle se blíží. Vidím hrůzu v manželových očích. Lidi na molu taky přejde smích a začínají zmateně uskakovat. Bum, prásk!
„Co děláš, proboha? křičím. „Říkal jsem ti, že to neumím řídit. Ty tvoje výlety!“ oboří se na mě.
Uznávám. Říkal to. Je skoro zázrak, že na lodi není nic moc poznat. V tu chvíli už nikdo z nás netouží po ničem jiném než tenhle výlet skončit. Naštěstí cestou zpátky plujeme po vlnách, tak to tolik necáká. Když vidíme břeh, všem se nám uleví.
